O vikinské výpravě na Rujánu

V polovině června se vydala skupinka českých a slovenských nadšenců do raně středověkého archeoskansenu v polském Wolinu (Stowarzyszenie Centrum Słowian i Wikingów Jomsborg-Vineta; o tom jsme psali zde: Živý svět raného středověku v polském Wolinu), aby odtud vypluli na replice lodi Orzeł Jumne, která byla postavena podle archeologického nálezu lodi z první pol. 12. stol. nalezené na nedalekém hradišti Kamień Pomorski. Jeden ze členů posádky byl i Ľubomír Novák z týmu Archeologie na dosah.

Než se však dostaneme k samotnému vylíčení plavby, podívejme se nejdříve na samotnou loď, kterou jsme se plavili – jak bylo uvedeno výše, loď Orzeł Jumne je replikou baltské obchodní lodi nalezené v Kamieni Pomorském v severozápadním Polsku. Samotný nález však představuje fragment původní lodi – dochovala se pouze část přídě. I přes fragmentárnost nálezu se však podařilo poznat předpokládanou původní podobu kamieńské lodi, na základě teoretického bádání pak byla v německém Torgelowě ve spolupráci s Universitou v Rostocku postavena i replika. Ta měla být původně umístěna v archeoskansenu Ukranenland u Torgelowa, nakonec však byla přesunuta do archeoskansenu Jomsborg-Vineta v polském Wolinu, kde kotví dodnes. Orzeł Jumne je dlouhý 12.1 m a široký 2,75 m, ponor 0,45 / 1,6 m, je poháněn jedinou plachtou o ploše 40 m², která se vytahuje na 11,5 m vysoký stěžen, nejvyšší rychlost je 7-8 uzlů/hod. Kromě větru však může být loď poháněna i 10 vesly. Maximální posádka je 12 mužů, minimální pak o dva muže méně (v tomto případě pak loď pluje maximálně na 8 vesel).

Posádka, která na Orlu brázdila vody západního Baltu a Štětínského zálivu v polovině letošního června se skládala zejména z lidí, zabývajících se tzv. living history doby vikinské – jednalo se o 8 Čechů a jednoho Slováka, celé posádce pak velel polský kapitán Jerry. Naše posádka nezaplnila plnou kapacitu lodi, jeli jsme v minimálním možném počtu lidí, který může loď ovládat. Než jsme se vydali na samotnou plavbu, bylo potřeba loď řádně připravit – prvním úkolem bylo řádně vyčistit celou loď, a zejména pak palubu a lavice. Očista lodi je důležitá nejen, aby to na ní nějak vypadalo, prosaičtějším důvodem je fakt, že různé nečistoty na mokré palubě mohou znesnadňovat pohyb po lodi – a když je potřeba rychle např. stáhnout plachtu, potřebujeme palubu, na které to nebude klouzat. Druhým neméně důležitým úkolem bylo zkontrolování těsnosti lodi – sice do každé dřevěné lodi neustále teče, ale za normálních podmínek poměrně pomalu, takže se dá voda vylévat. My jsme před vyplutím museli koudelí a smolou zacpat větší mezery mezi proschlými deskami trupu. Posledním důležitým úkolem pak bylo i pořízení zásob na cestu.

Přípravy na cestu zabraly víc času, než jsme původně předpokládali, když už bylo vše nachystáno a naloženo na lodi, mohli jsme vyplout. Toto však není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá – chyběla tomu jedna podstatná věc: dobrý vítr, a to i přes to, že naše cesta sice neměla jasný cíl (tedy měla – cílem byla plavba samotná, s tím, že kam bude vát vhodný vítr, tam se popluje). Po dvou dnech příprav jsme nakonec vypluli v neděli navečer – zpočátku na vesla směrem na západ od Wolinu k místu zvanému Wzgórze Wisielców („Kopec oběšenců“ – místo, kde byli věšeni středověcí piráti), tam jsme vysadili do té doby 11. člena posádky – reportéra Českého rozhlasu, který z počátku naší cesty natočil reportáž pro Zápisník zahraničních zpravodajů – a dál jsme pokračovali nocí ústím Dziwny do Štětínského zálivu. Tam jsme po několika hodinách plachtění zakotvili a přečkali první noc na lodi.

Po zhruba tříhodinovém spánku jsme se vydali dál – jako první jsme zabalili plachty, které byly natažené přes spuštěné ráhno, vytáhli plachtu a nechali se uhánět větrem směrem k severu… a až po tom všem mohla být snídaně. Čekala nás poměrně dlouhá cesta vlnami Štětínského zálivu až do Peenestromu (tj. úžiny řeky Peene/Pěna). Tam jsme minuli karninský most, částečně zbouraný koncem II. světové války a pokračovali dále na sever k Zecherinu. Pod zecherinským mostem však skončila veškerá zábava – abychom podpluli, museli jsme sundat stěžeň, ten však zůstal sňatý dalších zhruba 11 km a my jsme pokračovali na sever jen na vesla. Veslování proti větru zabralo zhruba 3½ hodiny a dalo většině posádky dost zabrat – jen 3 z nás už byli na podobné lodi předtím (někteří z nich měli za sebou i šestihodinové veslování), ostatní nejen, že se museli potýkat s novým druhem fyzické námahy, zároveň museli přijít na to, jaký je nejefektivnější způsob držení vesla a samotné veslování, aby neplýtvali zbytečně silami. Ač se cesta zdála nekonečná, nakonec jsme se dostali za ohyb Peenestromu, vytáhli plachtu a s větrem v zádech pokračovali dál. V tu chvíli jsme měli všichni pocit, že už nás víc veslování nečeká. Nikdo nevěděl, jak jsme se mýlili. Naše pondělní cesta končila ve Wolgastu (či Volhošti, chcete-li), jenže Peene se před Wolgastem točí k severovýchodu a abychom se do Wolgastu dostali, museli jsme opět za vesla, tentokrát asi na 2½ hodiny. Po sundání a opětovném vztyčení stěžně při podplouvání wolgastského mostu jsme zakotvili v přístavu, připravili loď na noc a povečeřeli. Po nějakých 24 hodinách na lodi jsme při prvním kontaktem s pevninou začali pociťovat tzv. zemskou nemoc – při každém kroku se s námi houpala celá zeměkoule, a čím menší prostor nás obklopoval, tím byl pocit houpání intensivnější…

Úterní ráno se neslo ve světle rychlé snídaně, zjištění předpovědi počasí (hlavně směru a síly větru) a vyplutím severovýchodním směrem dále do Peenemünde. Tato zhruba 12 km dlouhá trasa nám zabrala větší část dne – foukal totiž mírný vítr, navíc ale zboku, takže Orzeł se prodíral tokem Peene o něco rychleji, než kdybychom šli po břehu pěšky. Kapitán sice zpočátku šetřil naše paže, ale i tak jsme poslední etapu naší cesty opět usedli za vesla a pěknou hodinku jsme veslovali až do Peenemünde, kam jsme připluli okolo 4. hodiny odpolední. V Peenemünde jsme si dali menší přestávku a šli navštívit místní museum, které připomíná zdejší výzkumné středisko německé Luftwaffe. Okolo sedmé večerní jsme vyrazili opět dál – měli jsme dobrý vítr a proto byl dán cíl naší plavby – ostrov Rujána (Rügen). Čekala nás noční plavba přes západní část Pomořanského zálivu podél východního pobřeží Rujány, naštěstí však s dobrým větrem v zádech… ale i teď nás neminulo veslování, nejdřív zhruba hodinu, když jsme křížili mořskou cestu, ze které jsme se chtěli dostat co nejrychleji, abychom se ve tmě neocitli v kolisním kursu větších lodí. Noční plavbu jsme se snažili využít, jak to šlo – kapitán na nějakou chvíli pustil ke kormidlu i členy posádky, aby si vyzkoušeli, jaké to je řídit loď (tak ostatně činil i při plavbě Štětínským zálivem) a ve volném čase spal, stejně tak i část posádky se snažila využít volných chvil ke spánku. Nad ránem se vítr téměř utišil a náš klid narušil kapitánův rozkaz ke spuštění plachty… a k zasednutí za vesla a monotónnímu veslování… To trvalo nějaké dvě hodiny, než jsme před polednem dosáhli přístavu Sassnitz na Rujáně.

V Sassnitzu jsme strávili celou středu. Prošli jsme si nábřeží, šli se podívat na polskou školní plachetnici Fryderyk Chopin, která tam zrovna kotvila. Díky kapitánovu šarmu jsme byli pozváni i na večeři… Odpoledne se neslo v duchu odpočinku a návštěvy britské ponorky HMS Otus. A večer jsme se konečně po pár dnech i vykoupali… a poté nás čekala večeře s polskými námořníky. Večeře byla doplněna kapitánovým výkladem o námořní plavbě v raném středověku a raně středověkých dějinách Pomořanska… vlastně to vůbec nebylo na škodu, jelikož jsme byli historicky stále na slovanském území a i oblast Štětínského zálivu, kterou jsme pluli předchozí dny, obývali Slované – ti zde ještě v 18. století mluvili vlastním jazykem, tzv. polabštinou (slüvensťĕ či vensťĕ).

Čtvrteční ráno jsme netrpělivě očekávali zprávy o počasí – na něm totiž záležela naše další cesta. Než se však v přístavu předpověď objevila, vyrazili jsme se doplnit zásoby a málem jsme způsobili nedostatek chleba v sassnitzském supermarketu. Po návratu nákupčích byla loď přichystána k odplutí, snědli jsme polévku a opět zasedli k veslům – ta jsme však potřebovali, abychom se dostali z přístavu. Zhruba po hodině plavby bylo třeba loď trochu popohnat – vál sice dobrý vítr, ale očekávali jsme štorm – silný vítr; veslovalo se na 4 vesla po pěti půlhodinových šichtách. K večeru jsme dospěli k Peenemünde, kde jsme na chvíli dali odpočinout rukám a skoro krokem pokračovali do ústí Peene, proti proudu řeky jsme však znovu zasedli každý k svému veslu a čekalo nás noční veslování. Před půlnocí jsme nedaleko Peenemünde vyhodili kotvu a přečkali noc.

Když jsme se v pátek po krátkém spánku probudili, netušili jsme, že nás čeká nejnáročnější den naší plavby – ráno tomu však nic nenasvědčovalo. Celé dopoledne jsme plachtili na Wolgast, slabý boční vítr nás poháněl jen pozvolným tempem. Objevovaly se však první známky, že nás čeká změna počasí – mrholení vystřídal vytrvalý slabý déšť, jehož konec byl v nedohlednu. Ve Wolgastu nás čekala krátká zastávka na ověření předpovědi počasí a doplnění chleba, pak šel stěžeň dolů a čekalo nás dvouapůlhodinové veslování proti proudu i větru do hloubi Štětínského zálivu. Mezitím stačil zesílit i vítr (až na 6° Beaufortovy stupnice), takže když jsme se dostali za úsek s protivětrem, museli jsme nejdřív zmenšit plochu plachty o dva díly a až pak jsme vyrazili vpřed s větrem v zádech. Vítr sílil, déšť neustával a Orzeł se hnal vpřed, až jsme chvílemi byli rychlejší než vlny. Déšť ustal někdy v podvečer, ale celá posádka byla řádně promočená, a to i přes to, že jsme porušili snahu o autentický zážitek z plavby a na historické kostýmy si oblékli pláštěnky či jiné nepromokavé oblečení. V tu chvíli jsem musel konstatovat, že stará pravda, že vlna hřeje i mokrá má menší mouchy – vlastně je to fakt, ale nesmí k tomu všemu foukat studený vítr… Vítr byl opravdu silný a hnal nás vpřed, Orzeł se kolébal na vlnách, které se postupně začaly zvětšovat. Ještě před západem slunce jsme zmenšili plochu plachty o další díl, ale při síle větru jsme výrazně nezpomalili – celé odpoledne jsme pluli rychlostí 6,5-6,8 uzlu, tj. nebyli jsme daleko od maximální rychlosti, kterou je schopen Orzeł plout. Čekala nás ještě noční plavba. Na všech byla znát únava, nejvíce však na kapitánovi. Bylo třeba hlídat kurs – překážkou nebyly jen zrádné mělčiny zálivu, ale také četná místa s rybářskými sítěmi. Stejně jako na moři, i v zálivu jsme při noční plavbě museli dávat pozor na další lodě, které křižovaly Štětínský záliv – sice jsme měli podle námořního práva přednost, ale byli jsme jen malá skořápka ve srovnání s ostatními plavidly (tedy po pravdě, na radaru se Orzeł projevoval jako velký tanker, takže ostatní lodě musely hledat, k jakému plavidlu patří radarový signál). Ve tmě se dalo jen těžko odhadovat, jak ubíhá cesta, ale Orzeł letěl po vlnách dál a dál… až to vypadalo, že ještě v noci doplujeme do zákrutu do ústí Dziwny. Kapitán byl však od téměř celodenní šichty za kormidlem znavený a rozhodl, že si u kotviště v zálivu odpočineme. Bylo těsně před úsvitem. Museli jsme sundat stěžeň, což se ve vlnách jevilo jako nadlidský úkol. Loď byla ukotvena na obě kotvy, ale vlny si s ní pohrávaly a houpaly a houpaly. Promoklí a utahaní jsme se uložili na palubu – dokonce jsme ani nevytahovali plachty na ochranu před případným deštěm. Nemohu soudit, jak ostatní, ale já sám jsem měl v těch vlnách docela nahnáno. Myslel jsem, že snad ani neusnu, jak to s námi houpalo, ale když jsem se uvelebil na palubě a zavřel oči…

V sobotu jsme se probudili po nějakých 3 hodinách spánku. Řada z nás se klepala zimou, zejména díky promočenému oblečení. I v sobotu foukal silný vítr, vztyčili jsme tedy stěžeň, nepjali plachtu (ta zůstala zrefovaná – zmenšená z předchozího dne) a vyrazili na poslední úsek plavby. Čekala nás poslední snídaně na lodi, poněkud ukolíbaná, ale vítr nás pomalu hnal až k ústí Dziwny, v něm jsme zajeli za zákrut a pokračovali s bočním větrem k Wolinu. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím foukal vítr víc a víc z boku, až jsme poslední etapu pluli skoro až proti němu. Kapitán však vedl loď tak, že sice plula krokem, ale nebylo třeba se chopit vesel… Vlastně bylo, ale to už jsme byli kousek od mola wolinského skansenu a bylo třeba loď otočit a přirazit k břehu.

Plavba byla za námi, byli jsme ztahaní, mokří, na našich tvářích byla vidět úleva, že jsme v pořádku zpět. Jenže na druhou stranu bylo vidět zklamání, že už to máme za sebou, že už nepoplujeme dál. Námořnickým houpavým krokem (způsobeným zemskou nemocí) jsme vynesli věci na souš a nechali vše řádně usušit. Trochu jsme odpočívali a těšili se z posledních chvil ve skansenu – čekal nás oběd v rybí restauraci a pak večerní posezení u piva s wolinskými Słowianami i Wikingami – hostina v replice raně středověkého domu ve skansenu byla důstojnou tečkou za naším rajzem.

Autor článku: Ľubomír Novák
(Národní muzeum)