Pravěké osídlení Česka ve světle jazykových pramenů
Při líčení minulosti naší země hovoří archeologové o desítkách různých kultur, které sídlily v jednotlivých částech Česka před příchodem historicky doložených etnik (tj. Keltů, Germánů a konečně Slovanů). Pojem archeologické kultury je v tomto případě nutností, jelikož se nám nedochovala žádná etnická jména našich dávných předků. Jsou však prameny, které mohou poodhalit zapomenutou minulost – jsou to geografická jména, která v některých případech dokládají nejstarší osídlení naší země. Tato jména pocházejí z jazyků, které zanikly v dávné minulosti, něco z nich však přetrvává dodnes a s nimi přežívají i vzpomínky na naše zapomenuté předchůdce. Z pravěké střední Evropy však známe i ojedinělé pokusy o zápis kratších textů, např. dva texty v písmu podobném egejskému lineárnímu písmu A a B známe z Brna-Obřan či z rakouského Sankt Andrä, případně nápis BOIOS v řecké alfabetě z oppida Manching v Bavorsku a řada keltských nápisů na mincích (např. BIATEC objevující se na keltských mincích ze Slovenska).
Pro poznání jazykové historie Českých zemí máme jen málo pramenů, ale i přes to jsme schopni dojít k zajímavým závěrům. Z historických pramenů jsme informováni, že na našem území měli žít Keltové – Hérodotos píše, že řeka „Istros [Dunaj] pramení v zemi Keltů u města Pyréné“ a teče samotným středem Evropy (Hérodotos, Historie II.33), problém je však s interpretací tohoto sdělení – věděl snad Hérodotos, kde opravdu pramení Dunaj? a co znamenalo v jeho době střed Evropy? – tudíž z historických pramenů jasný doklad o přítomnosti Keltů na našem území nemáme (nebudu zde rozebírat další zmínky, tuto práci přenechám historikům). Zajímavým zdrojem jsou Dějiny Tita Livia, kde zmiňuje, že Segovesus, jeden se synovců krále kmene Biturígů Ambigata, měl spolu s množstvím lidí přesídlit do Hercýnského lesa (Livius, Dějiny V.34) – o Hercýnském lese se soudí, že může jít o první konkrétní zmínku o českém území, ale může rovněž jít i o pohoří Harz v Německu. Ať byl Hercýnský les kdekoliv, podívejme se, co se může skrývat pod tímto jménem: latinské Hercȳnia silva nejspíše vychází z řeckého Arkýniá oré či Orkýnios (Herkýnios) drymos, což odpovídá indoevropskému *perkwu-njo- ‚dubový‘ (srov. lat. quercus ‚dub‘). Pojmenování Hercýnského lesa však není keltské, jak bychom mohli podle interpretace Liviova příběhu předpokládat, ale vychází z jinak neznámého jazyka, který byl zřejmě podobný keltštině, ale v některých rysech se od ní vývojově odlišoval. S Kelty můžeme spojit i další historické pojmenování naší země – latinské Boiohaemum (či řecké Boiaimon, Búiaimon, původní bójská varianta je snad zachycena v řeckém Boiosedos) je mladší pojmenování země po keltském kmeni Bójů; toto jméno je až germánského původu, kdy došlo ke spojení keltského etnonymu *Bójí ‚Bójové‘ a germánského slova *hajmaz ‚domovina‘. Od etnonyma Bójů pochází i jméno dalšího území – Bavorska, tam měli podle latinských pramenů žít Boiuvarii, tj. ‚Bójští osadníci‘ (opět keltskogermánská složenina, germánské *warjaz značí ‚osadník‘) – jméno *Bojo-warjóz (v množném čísle) odpovídá historicky doložené migraci části Markomanů z Boiohaema na území dnešního Bavorska.
Z některých geografických názvů (geonym) na našem území se můžeme dozvědět i něco o jazycích, kterými se zde mluvilo před příchodem slovansky mluvícího obyvatelstva. Některá geonyma obsahují elementy, které mohou být interpretovány zejména jako slova keltského či germánského původu, jsou zde ale i jiná pojmenování, která nemají průkaznou etymologii v žádném doloženém indoevropském jazyce – taková toponyma mohou být dokladem nějakého neznámého indoevropského jazyka, případně mohou být ještě starší, předindoevropská. Typickým příkladem může být pojmenování našeho hlavního města – jméno Praha nemá prokazatelnou etymologii ve slovanských a nejspíš ani v jiných indoevropských jazycích. Mezi další stará místní jména patří např. Beskydy, Karpaty či slovenské Tatry, etymologie těchto jmen nebyla doposud přesvědčivě vyřešena. Indoevropského původu je jméno řeky Dyje odvozené od kořene *dhew- ‚téci‘, podobně může být předkeltského původu i jméno řeky Úpy, snad od kořene *wep- ‚sypat, téci‘, což je příbuzné s litevským slovem upė ‚řeka‘, podobně Metuje značí ‚prostřední‘ řeku, z indoevropského kořene *medhjo-.
Geografická jména předindoevropského či předkeltského původu jsou poměrně vzácná, tento fakt je dán zejména dlouhým časovým obdobím, které uplynulo do doby, kdy byly tyto jazyky používány. Poměrně lépe máme doložena jména keltského původu, v Česku je jich celá řada. Krásným příkladem je řeka Jizera, která má své příbuzné i v dalších oblastech „keltské“ Evropy – ve Francii je řeka jménem Isère, v Německu Iser či Isar, v Nizozemsku IJzer – všechna tato jména by měla označovat ‚bystřinu, prudce tekoucí řeku‘, z keltského *ís- ‚bystře téci‘. Další Kelty pojmenované řeky jsou Ohře (původně *agara- ‚hbitá‘), Labe (z *albijos ‚světlý‘, později ‚svět‘), Otava (*atawa-?). Keltského původu mohou být i některá jiná místní jména, např. Třebíč, Třebová (nebo slovenský Trebišov) mohou mít svůj původ ve slově *trebá ‚město, osada‘, Týn, Týnec či Týniště jsou prostřednictvím germánštiny odvozeny od keltského *dúnon ‚pevnost‘, Chrudim je snad odvozena od keltského *krú- ‚krev‘ či Haná z keltského *ganna- ‚kamenitá (země)‘, keltského původu jsou zřejmě i Doksy. V některých pracích se za keltské pokládá i pojmenování Brna, které prý má odpovídat městu Eburodunum zmiňované Klaudiem Ptolemaiem, toto je však nesmysl, jelikož bychom v tomto jediném případě museli předpokládat odlišný jazykový vývoj v lokálním dialektu. Mapu zobrazující distribuci keltských zeměpisných jmen lze najít na následující stránce: Dictionary of Continental Celtic Place-Names.
Kelty na našem území převrstvili germánští Markomani a Kvádové, a jejich jazyk zřejmě postupně nahradil místní dialekt keltštiny (bójštinu?). Soužití nově příchozích Germánů se zbytky keltského obyvatelstva může dokumentovat jméno hory Ještěd : *ask(i)-ket-, jehož první část pochází z germánského *askiz ‚jasan‘, druhá část kompozita je však keltské *kajtos ‚les‘ (v případě slova *kajtos však můžeme uvažovat i o jeho substrátovém původu); dalšími keltogermánskými složeninami jsou výše zmíněné latinské Boiohaemum a Boiuvarii. Od výše zmíněného slova *askiz máme i další pojmenování, a to kopec Oškobrh (u Klaudia Ptolemaia Askiburgion, germánsky *aski-borg- ‚jasanový vrch‘ či ‚jasanový hrad‘). Moravská řeka Svratka označuje ‚černou‘ řeku, z germánského *swart-.
Zajímavý je problém českých řek (případně měst) zakončených na -ava, jako je např. Opava, Orava, Otava, Morava, Jihlava, Ostrava, Oslava, Vltava, Svitava, Sázava – koncovka -ava je stejného původu jako latinské aqua ‚voda‘, v germánštině *achwa-. Někteří badatelé soudí, že tato hydronyma jsou keltského původu, toto ale není pravděpodobné, jelikož bychom v tomto případě museli předpokládat odlišný vývoj, než jaký je doložen v keltštině (tam rekonstruujeme tvary *apa- nebo *akwa-). Jsou dvě teorie jak koncovku -ava vyložit – buď jde o předkeltské slovo označující vodu či řeku, nebo jde o slovo původu germánského. Některá pojmenování řek však mohou být analogicky složena v pozdějších obdobích, keltská je zřejmě první část jména řeky Otavy (*ata-), germánského původu pak může být pojmenování Vltavy – germánsky *welthjo- ‚divoký‘, Svitava pak může být odvozeno od slovanského světъ ‚světlý‘ (ale může jít i o slovo předkeltské od kořene *swejt-). Jméno řeky Moravy může svědčit spíše pro předkeltský původ koncovky -ava, Morava znamená buď ‚velká voda/řeka‘, nebo (lépe?) ‚blatná voda/řeka‘ či ‚řeka/voda protékající blaty‘.
Jak je vidět z několika výše uvedených příkladů, jazyková historie Česka je bohatší a hlubší, než se na první pohled zdá. Čím hlouběji do historie jdeme, tím méně jazykových informací máme, ale i přes nečetný substrát staršího jazyka (jazyků) můžeme soudit, že naše území bylo osídleno i jinými národy, než jsou z historických správ doložení Keltové, Germáni a samozřejmě Slované. Některá geonyma naznačují soužití mluvčích jednotlivých jazykových komunit a tvorbu nových jmen skládáním slov ze dvou různých jazyků. Ačkoliv už neznáme jména kmenů, které na našem území žili před Kelty, Germány a Slovany, tak jejich jazyk nevymřel úplně, zanechal nepatrné stopy v naší mateřštině. Je jasné, že přechod od jednoho jazyka k jazyku druhému nebyl okamžitý proces, ale nahrazení starého jazyka jazykem novým mohlo trvat několik generací, oba jazyky snad původně byly ve vztahu adstrátu, ale později se většina indoevropských jazyků začala chovat jako superstrát až původní jazyky převrstvila. Postupné nahrazování jednoho jazyka druhým mělo za následek, že z původního jazyka se uchovalo několik málo slov, která často označovala právě geonyma anebo fakta, která nebyla v superstrátu buď vůbec známa, anebo je byla potřeba rozlišovat určité významové nuance, které nový jazyk nedokázal plně vystihnout. Výsledkem koexistence dvou (či více) jazyků v „jedné“ komunitě pak mohou být tzv. hybridní slova, neboli složeniny tvořené ze slov pocházejících z obou jazyků, krásným příkladem může být například staré jméno Ještědu ze slov *askiz a *kajtos nebo Boiohaemum aj.
Na závěr zmíním ještě posvátnou horu Říp. O původu jejího jména se také moc neví, někteří badatelé poukazují na keltský původ, jiní se spíše kloní ke zdroji germánskému. Zdá se, že germánský původ však můžeme vyloučit. Ještě existuje jedna hypotéza, a to původ íránský – na našem území sice nemáme přesvědčivě doložené osídlení íránskými kmeny (v tomto případě můžeme předpokládat Skythy nebo Kimmerijce, případně Sigynny), ale mluvčí íránských dialektů zřejmě sídlili v maďarské pustě. Keltská hypotéza pro původ oronyma Říp je však fonologicky nepřesvědčivá, pokud ji srovnáme s tvarem íránským (a indoevropským), íránská hypotéza zase není přesvědčivá z geografického hlediska (pokud si Slované toto jméno nepřinesli s sebou ze své původní domoviny, ve které mohli být v kontaktu s Íránci, ale v severním Černomoří podobná geografická jména chybí). V případě Řípu tudíž můžeme předpokládat indoevropský předkeltský původ – význam jména naší posvátné hory by měl být prostý – ‚hora‘ nebo ‚kopec‘.
Doporučená literatura:
Hérodotos: Dějiny aneb Devět knih nazvaných Músy. Praha: Academia, 2005.
Livius: Dějiny I./II. Praha: Svoboda, 1972.
Lutterer, I. – Majtán, M. – Šrámek, R.: Zeměpisná jména Československa. Slovník vybraných zeměpisných jmen s výkladem jejich původu a historického vývoje. Praha: Mladá Fronta, 1982.
Podborský, V.: Sdělovací techniky lidu popelnicových polí ve střední Evropě. In: Pravěk: časopis moravských a slezských archeologů. Nová řada. Brno (ÚAPP v Brně) 2000/10, 317-333.
Renfrew, C.: Archaeology and Language. The Puzzle of IndoEuropean Origins. Cambridge: Cambridge University Press, 1992.
Šimek, E.: Velká Germánie Klaudia Ptolemaia. Klaudiú Ptolemaiú Megalé Germaniá. Svazek I. Praha: Filosofická fakulta University Karlovy, 1930.
Waldhauser, J. – Novák, Ľ. – Slabina, M.: Archeologie hory Říp. In: Archeologie ve středních Čechách 12, Praha 2008, pp. 309-318.
Autor: Ľubomír Novák
Město Košťany - Costen – Dietrich von Costen – zápis z 6. května 1394,de villa Costen – zápis z 2. 9. 1400. Slovo Costean (čti kosten) - odvozeno z cothas - hledat, stean - cín znamená naleziště cínu (v keltštině) nebo různé způsoby hledání rudy pomocí průzkumných překopů (v kornštině). Podle laténských nálezů z okolí nebo Duchcovského pokladu ( 3 km odtud) velká pravděpodobnost, že název místu dali už Keltové. Ale je možné, že název vznikl až v době přítonmosti horníků z Cornwallu okolo 13.století. Každopádně je původ města keltský a je to ojedinělý název v celé střední Evropě. Nechápu proč na to nepřišel někdo už dřív
Jsem totální amatér, ale dopídila jsem se, že po genetické stránce osídlení tzv. Slovany v Evropě
je datováno nějakých 6-8 tisíc let zpět. Proto bych neváhala s názvy jít opravdu hodně daleko. A to, že podle oficiálních dějin, jsme sem jako Slované doputovali odněkud z Kavkazu v 6-8 století n.l. mi nějak nejde dohromady. Genetika nelže.
V polovině času mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem, tedy cca 6. listopadu lze pozorovat z keltského oppida Závist západ slunce ve směru vesnice Neumětely. Ověřte si... http://www.sunearthtools.com/dp/tools/pos_sun.php?lang=en
Mytologie pověsti o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi říká, že Horymír měl své sídlo v Neumětelích. Bojoval proti horníkům, bránil zemědělce. Byl zajat na knížecím hradě - Vyšehradě. Na nádvoří hradu se projel do kruhu a skočil na Šemíkovi do Vltavy a pak odjel do Neumětel, kde Šemík zemřel. ..... Lze to vyložit jako mytologii boha Slunce, který brání zemědělce. Slunce, které je sledováno z knížecího hradu Vyšehradu. Šemíkův skok je konec zemědělského roku Samain - polovina času mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem, cca 6. listopad. Boj s horníky je čas, kdy se Slunce noří více pod zemský povrch během zimního období. Mytologie shodující se s astronomií tak osvětluje situaci chrámu na akropoli keltského oppida Závist .... tedy knížecího hradu Vyšehradu jako sluneční svatyně. Slunce lze dále vykládat jako "nejvyššího krále", "nebeského oráče".
Toponymum "Praha" by se pak dalo vykládat významově shodné se slovem "Vyšehrad", tedy "vrch", "burg", "burga". A původně by tedy označovalo vrchol akropole oppida Závist, kde byla sluneční svatyně. Jako královské sídlo by se pak mohl nabízet i název "sluneční vrch", později jen "vrch", "vyšehrad", "burga", "praha".
Přidat komentář