"Projekt za námi, dlouhá cesta před námi." Rozhovor s Veronikou Mikešovou z Archeologie na dosah

Není mnoho archeologů, kteří by se celou svoji kariéru rozhodli zasvětit popularizaci oboru. Veronika Mikešová v tom měla jasno už na škole. Ještě než ji dokončila, dostala nabídku podílet se na projektu Archeologie na dosah a stala se první archeoložkou, která se popularizaci svého oboru věnuje profesionálně a na plný úvazek.
Tuto možnost jí dal právě projekt Archeologie na dosah, který však na konci roku 2014 oficiálně skončil. Naštěstí se podařilo zajistit jeho návaznost v Národním muzeu, a tak se v tomto rozhovoru dozvíte nejen o minulosti projektu, ale také o jeho budoucnosti!

Mám pravdu, když tvrdím, že jsi první archeoložka u nás, která se profesí věnuje výhradně popularizaci?
To asi ano, zatím. Ale rozhodně tady řadu výborných popularizátorů archeologie už máme a měli jsme je i v minulosti. Mnoha lidem se okamžitě vybaví Eduard Štorch, známé jsou knížky Karla Sklenáře a Zdeňka Smetánky. Na tvorbě učebnic pro školy se podílel Miroslav Popelka, který také stál u zrodu Dnů pravěkých technologií, pořádaných v Praze Na Farkách, na které navázala Archeologie na dosah. V Muzeu hlavního města Prahy působí s řadou zajímavých programů Miroslava Šmolíková, v Archeoparku pravěku ve Všestarech zase Radomír Tichý, vztahu archeologie a veřejnosti se také dlouhodobě věnuje Michal Bureš. Popularizátorů tedy rozhodně není málo.

Jak se na archeologii dívá česká veřejnost?
Je to různé. Průzkumy ukazují, že veřejnost má o archeologii zájem, ale příliš neví, kde by se s ní mohla blíže seznámit. Na druhé straně je tu skupina amatérských archeologů, kteří pomáhají na regionální úrovni a často mají hluboké znalosti. Patří k nim také početné skupiny detektorářů. Takže nadšení pro archeologii mezi veřejností existuje, ale celospolečenské povědomí o ní není úplně velké.

Jak rychle jdou takové věci změnit?
Na zlepšení pozice archeologie se pracovalo už v minulosti. Archeologie na dosah rozhodně není první projekt na poli naší popularizace. Řada projektů však nepřetrvala. Dříve vycházel například časopis Archeologie, oblíbené byly webové stránky Archeologické místo, které dnes už bohužel neexistují. Vesměs tyto projekty zanikly z různých důvodů. Společné mají to, že šlo o soukromé projekty bez podpory od státu. V tom se Archeologie na dosah liší. V soukromých rukách se však dlouhodobě daří archeoparkům. I když názor odborné veřejnosti na popularizaci archeologie není jednotný a existuje velká skupina těch, kteří o zapojení zájem nemají, dnešní studenti archeologie už v tom smysl vidí.

V čem se tedy Archeologie na dosah liší od projektů, které tu už byly?
Co se týká rozsahu, je Archeologie na dosah rozhodně největší, jednak velikostí týmu a také navázáním spolupráce s dalšími subjekty na poli popularizace. A také propojováním klasických popularizačních postupů, jako je pořádání přednášek, akcí pod širým nebem a výstav s digitálními technologiemi – webem, e-learningovou platformou, facebookem. A jedinečná je i tím, že jsme se snažili stavět na personalizaci, to znamená, že chceme, aby veřejnost věděla, kdo za projekty stojí. Hlavní spojovací linií celého projektu je web Archeologie na dosah, ale publikujeme třeba i v časopise pro seniory. V mnoha ohledech se jedná o rozsáhlý, komplexní projekt, propojující různé činnosti, jaký v Čechách dosud chyběl.

Jak vlastně došlo k tomu, že jsi začala studovat archeologii?
Na začátku byl samozřejmě dětský sen. Věnovat se popularizaci archeologie mě pak poprvé napadlo ve třetím ročníku při psaní bakalářské práce. Zpracovávala jsem záchranný výzkum lokality Vrábí v Brandýse nad Labem, což mě postupně přimělo více přemýšlet o společenském postavení archeologie. Věděla jsem, že se u nás komunikaci s veřejností zatím věnovalo jen několik osvícených jedinců, a že je i řada archeologů, kteří na komunikaci s veřejností rezignovali a nevidí v tom smysl. Šla jsem tehdy za Miroslavem Popelkou (zástupce vedoucího Ústavu pro archeologii FF UK – pozn. autorky), který je jeden z těch, kteří komunikaci s veřejností vždy považovali za důležitou, a zeptala se ho, jestli bych se tomu mohla věnovat u něj v rámci magisterské práce. Umožnil mi to s velkým nadšením a mým tématem se stal vztah archeologie a veřejnosti. Začala jsem mapovat současný stav, srovnávat situaci u nás se zahraničím a hledat nové cesty.

Záhy po odevzdání tvé práce se na pražské katedře archeologie začalo téma archeologie a veřejnost přednášet. Souviselo to spolu?
To byla spíš náhoda. Moje práce s uvedením těch přednášek nesouvisela, protože změna studijního plánu se připravovala už dlouho. Miroslav Popelka o to téma stál a public archeology - u nás někdy překládaná jako veřejná archeologie - je v zahraničí na stále vyšší úrovni a bylo potřeba na to reagovat i u nás v České republice a na katedře archeologie. Velkou zásluhu na tom má právě on. Podobně zaměřené přednášky se ale už předtím objevily i na jiných univerzitách, kde se vyučuje archeologie.

Práce na tvé magisterské práci tě ale přivedla do Národního muzea k Archeologii na dosah…
Během psaní jsem zjistila, že v Národním muzeu je připravován projekt zaměřený na popularizaci archeologie. Při zjišťování podrobností jsem se seznámila s Jarmilou Valentovou, která se stala hlavní řešitelkou projektu a ona mi nabídla práci, nejdřív na pozici redaktorky webu a později jsem dostala také místo muzejní pedagožky, o které jsme se dělily s Maruškou Opatrnou. Každopádně vznik projektu byl zásluhou řady osobností z Oddělení pravěku a antického starověku Národního muzea. Návrh připravovaly Petra Belaňová a Ivana Havlíková, zaštítila ho Jarmila Valentová, tehdejší vedoucí oddělení, která měla zkušenosti s řízením a popularizací, mimo jiné byla dvacet let ředitelkou Regionálního muzea v Kolíně. Právě ona se společně s Maruškou Opatrnou věnovala náročné administrativě projektu, kterou vyžadovalo Ministerstvo kultury, jež Archeologii na dosah do konce minulého roku financovalo. Na projektu samozřejmě více či méně spolupracovalo mnoho lidí, jimž patří náš velký dík, ovšem kromě těchto dvou skvělých žen je důležité uvést také Lucku Vélovou, která stála u zrodu webu a dodnes se na něm podílí, a Kristýnku Urbanovou, odbornici na všechno okolo textilu a výtvarných technik. Obě během projektu odešly na mateřskou, a když loni na jaře avizovala svůj odchod díky možnosti studia v zahraničí i Maruška, chvíli jsem se děsila, že to nezvládneme. Vše ale nakonec dobře dopadlo.

S jakou představou jsi do projektu šla?
Představovala jsem si své zapojení v daleko menším rozsahu. Po prvním půlroce jsem získala práci na plný úvazek, přibývaly kontakty na ty, kteří se o život v pravěku a středověku zajímají ve volném čase. Najednou jsem zjistila, že mezi nimi dobrovolně trávím i mnoho víkendů. Strhlo mě to.

Co všechno ses musela jako vystudovaná archeoložka naučit pro popularizaci svého oboru?
Když o tom tak přemýšlím, málo toho nebylo. Naštěstí jsem měla tu výhodu, že mi nikdy nedělalo problémy psaní textů a článků, bez toho by to rozhodně nešlo. Dále byla potřebná orientace v mnoha různých tématech. Musela jsem proniknout do základů programátorské terminologie, porozumět tajům správy sociálních sítí. Sami si také od začátku děláme grafiku, takže hodně zajímavých chvil jsem strávila s grafickými programy. Popularizace a prezentace vědy vyžaduje také osobnostní předpoklady a notnou dávku kreativity. To, co děláme je vlastně muzejní pedagogika, upravená k potřebám popularizace archeologie. Muzejní pedagogika ovšem neexistuje jako samostatný studijní obor a ani si nemyslím, že by ji tak bylo možné koncipovat. Muzejním pedagogem by měl být konkrétní oborový pracovník s výbornými komunikačními dovednostmi a také schopností empatie. To si však mnoho českých muzeí zatím bohužel neuvědomuje.

Jaký je výhled do budoucna?
Zatím se zdá, že se archeologie bude ještě více otevírat veřejnosti, fungovat více na komunitní bázi, což výborně funguje v zahraničí. Rozvíjí se práce s digitálními technologiemi, jako jsou multimédia, weby, sociální sítě. To jsou místa, kam se popularizace ubírá. V zahraničí je však stále na daleko vyšší úrovni než u nás.

Zaspala česká archeologie s vlastní popularizací?
Začala s ní o něco později než naši západní sousedé i jiné obory u nás, v čemž hrálo roli mnoho společensko-historických faktorů. Dnes si u nás daleko lépe v popularizaci stojí přírodovědné a technické obory, což je dáno i objemem financí v humanitních oborech. Z výsledků technických oborů plyne zisk, zatímco výsledky archeologie nejsou proměnitelné na peníze. Neznamená to ale, že naše výsledky nemají společnosti co dát. Je to jako s uměním, samotné plátno a barvy mívají jen zlomek hodnoty, kterou jsme ochotni za mistrovo dílo zaplatit. Podobné je to s archeologickými artefakty, jejichž hodnota je především kulturní. Podpory se však dnes dostává spíše projektům, pokud lze měřit jejich společenský prospěch v penězích.

To si ale archeologie sama nevybrala…
Lze jít různými cestami. Například jsme se prostřednictvím soutěže popularizačních vědeckých projektů SCIAP (SCIence APproach, Archeologie na dosah se v loňském roce umístila na 3. místě – pozn. autorky), kterou pořádá Akademie věd, setkali s podařeným projektem Přírodovědci.cz, který vzniká na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy ve spolupráci několika různých kateder. Pracují na něm biologové, geologové, paleontologové a další. Nebáli se přijít ani s lehce kontroverzními nápady a vyplatilo se jim to. Podařilo se jim úspěšně zpopularizovat přírodní vědy a navíc za to byli porotou několikrát oceněni. Takové projekty jsou špičkové, ovšem vyžadují velké personální zajištění.
Jiný přístup na pomezí vědy a byznysu reprezentují zážitkové parky IQLANDIA, zaměřené na techniku.

Odkud čerpá Archeologie na dosah inspiraci?
Archeologie na dosah se inspirovala například zahraničními projekty, mezi kterými vyniká francouzský multimediální projekt Grands sités archéologiques, financovaný tamním ministerstvem kultury, který je možné si kromě francouzštiny prohlédnout i v angličtině. Jedná se o obrovskou platformu, která představuje nejvýznamnější památky, jako je jeskyně Lascaux, katedrála v St. Denis či archeologická naleziště u alpských jezer. Každé z lokalit je věnován velký prostor, téměř samostatný web, kde se nachází přiměřeně dlouhé a srozumitelné informace o dané lokalitě. To všechno pokaždé zpracované jinou formou, jako je například digitální rekonstrukce galské vesnice na podkladě výzkumu či interaktivní hra o letecké archeologii. Zajímavé popularizační projekty na vysoké úrovni má ale například i Polsko, za všechny mohu jmenovat rekonstrukci hradiště z doby bronzové Biskupin, vystavěné na místě své původní existence.

Po třech letech v projektu ho jistě dokážeš zhodnotit. Zkus to prosím teď.
O projektu by se myslím dalo říct, že předčil naše očekávání. Jedním z jeho plánovaných výstupů byla certifikovaná metodika, která bude brzy veřejnosti přístupná na našem webu. Spíše je to ale věc, kterou ocení pracovníci muzeí, nicméně byl to jeden z hlavních cílů, protože dosud podobná práce na poli archeologie u nás i v okolních zemích chybí. Metodika je zaměřená na metody popularizace, prezentace a edukace archeologického kulturního dědictví. Výstupem byly i webové stránky, které mají mimořádně dobrou návštěvnost, už je navštívilo přes sto tisíc návštěvníků. Úspěšný je i mladší portál, e-learning Virtuální archeologie. Do doby jeho vzniku jsem s jeho tvorbou neměla žádnou zkušenost, tak jsem hodně studovala a zjistila, že vůbec neexistuje jednotná definice e-learningu. Mé možnosti tedy byly zcela volné, ale první, co jsem věděla, že nechci, aby to byl jen sled textů s následným kvízem. Chtěla jsem zvolit zábavnější formu. Nakonec jsem se rozhodla pro koncept virtuálních výstav, protože sbírky Národního muzea nabízejí spoustu materiálu. Výstavy doplňuje řada aktivit pro malé i velké, ale jsou tam i studijní a kreativní materiály, vystřihovánky, omalovánky a samostatná sekce pro školy. V této chvíli je tam možné navštívit pět výstav. Nejnovější vypráví o tom, jak se žilo prvním zemědělcům včetně zmiňovaného průletu neolitickou vesničkou a doplňují ji archeologické kresebné rekonstrukce, které pro nás vytvořili výtvarně nadaní archeologové. Nyní je rozpracovaná interdisciplinární výstava 3D archeologie, do které jsou zapojeni studenti Ústavu pro archeologii FF UK a také studenti ČVUT. A podařilo se nám uspořádat také celou řadu akcí pod širých nebem či v muzeu, ať už se jednalo o akce Dotkni se pravěku, výtvarné a řemeslné ateliéry, oživené dny, programy pro školy, exkurze Genius Loci, cyklus Léto s archeologií či přednášky. V těchto aktivitách bychom moc rádi pokračovali, stejně tak jako v rozjeté spolupráci s mnoha různými organizacemi a sdruženími.

Podpora projektu ze strany Ministerstva kultury na konci uplynulého roku skončila. Postřehnou změnu návštěvníci webových stránek, Facebooku nebo živých akcí Archeologie na dosah?
Finanční podpora Ministerstva kultury skončila, to je pravda. Národní muzeum má však zájem na tom, aby naše aktivity pokračovaly a tak věřím, že příznivci Archeologie na dosah změnu nepostřehnou. Doufáme, že pokud jedinou nemilou novotou bude nutnost přispět na akcích malou částkou na pokrytí nákladů na materiál, že to návštěvníci pochopí. V plánu totiž máme konkrétně další výtvarné ateliéry, programy pro školy, akce pod širým nebem, druhý ročník českokrumlovské akce Krumbenowe a samozřejmě mnoho online aktivit. Zastavit projekt v tuto chvíli by bylo, vzhledem k dosavadnímu ohlasu a věnovanému úsilí nejen kontraproduktivní, ale také smutné. Vždyť je to takové naše rostoucí archeoděťátko!

Autorka rozhovoru: Jana Lohnická
(Národní muzeum)