Lumír Jisl (1921 - 1969)

Lumír Jisl se narodil 18. 4. 1921 ve Svijanském Újezdě. Středoškolské vzdělání získal na reálném gymnáziu v Turnově, které ukončil maturitní zkouškou v roce 1940. Archeolog Lumír Jisl, zdroj: Sklenář 2005Přestože se během studií orientoval především na mineralogii a další přírodovědné obory, kterým se původně hodlal profesně věnovat, zájem projevoval také o archeologii (Bakala 1970, 3). Ještě jako student turnovského gymnázia objevil v roce 1936 jeskyni u Turnova s doklady osídlení ve středním paleolitu, která dnes nese jeho jméno. Její podrobný průzkum provedl o šest let později, v roce 1942 (Sklenář 2005, 268). V Jislově jeskyni v Klokočských skalách u Turnova byla nalezena štípaná kamenná industrie stará 40 000-100 000 let, která patří moustérienu. V mladším pravěku byla jeskyně využívána lidem mladšího stupně lužické kultury. Z té doby bylo nalezeno množství materiálu osteologického (zvířecí a ptačí kosti) i archeobotanického (obilní plevy ječmene šestiřadého a ovsa setého, stébla travin apod.), fragmentů keramiky, kostěné šídlo a bronzový kroužek (Jenč – Matoušek – Peša 2005, 6768). 

Během německé okupace pracoval jako úředník pojišťovny v Liberci a na konci války se seznámil s profesorem Janem Filipem, svým krajanem – rodákem ze sousední vsi Chocnějovic u Mnichova Hradiště. Ten v něm vzbudil hlubší zájem o prehistorii, a v roce 1945 proto nastoupil na filosofickou fakultu Karlovy univerzity, kde kromě archeologie studoval také dějiny umění, srovnávací vědy náboženské a etnografii (Sklenář 2005, 268).

Na žádost tehdejšího ředitele Zemského muzea v Opavě (nyní Slezského zemského muzea) dr. Karla Černohorského o doporučení kandidáta do funkce vedoucího prehistorického oddělení muzea byl prof. Janem Eisnerem, prof. Janem Filipem a tehdejším doc. Jaroslavem Böhmem doporučen právě Lumír Jisl a v roce 1947 nastoupil do OpavyJako správce archeologických sbírek působil v muzeu rok. Když pak dosavadní ředitel Černohorský odcházel v roce 1948 do Brna, navrhl Jisla do funkce zástupce ředitele. Od téhož roku působil Jisl též jako okresní konzervátor v Opavě. O rok později složil úspěšně rigorózní zkoušky a dokončil disertační práci Ploché žárové hroby v Čechách v době laténské, na základě čehož získal doktorát z filozofie (Bakala 1970, 4). V roce 1952 se stal ředitelem muzea, vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu však musel na funkci o dva roky později rezignovat.

V roce 1955 převzal vedení opavské expozitury Archeologického ústavu ČSAV v Brně, se Slezským muzeem však nadále udržoval těsné kontakty. V letech 1952-1954 redigoval historickou řadu Časopisu Slezského zemského muzea a až do smrti byl členem vědecké rady ústavu. Své působení v Opavě definitivně ukončil v roce 1956, kdy odešel do Prahy do Archeologického ústavu ČSAV. Tam nejprve zastával funkci vědeckého tajemníka ARÚ, později se stal vedoucím pravěkého oddělení (Bakala 1970, 4).

Po odchodu do Prahy zesílila jeho orientace na středoasijskou archeologii, která vždy tvořila druhou polovinu jeho vědeckého zájmu. Třikrát navštívil Mongolsko, poprvé v roce 1957, podruhé o rok později jako vedoucí výzkumné expedice, jejíž členové byli např. antropolog Emanuel Vlček nebo zkušený terénní technik Antonín Knor. Potřetí vyjel do Mongolska v roce obhajoby své kandidátské disertační práce Orchonští Turci a problémy archeologie druhého východotureckého kaganátu, tedy roku 1963 (Sklenář 2005, 269; Bakala 1970, 4; Sklenář 1989, 468474). Výsledky posledního výjezdu bohužel nebyly z důvodu náhlé Jislovy smrti v roce 1969 zpracovány - výzkum zpracovává v současnosti archeoložka Lucie Šmahelová, přečtěte si více v článku Minulost a současnost česko-mongolské expedice.

Práci Lumíra Jisla je možné rozdělit do tří okruhů, přičemž jeho největší přínos tkví jednoznačně v prehistorickém výzkumu českého Slezska a Ostravska, do té doby poněkud opomíjeném. (První pokusy o zpracování prehistorie Slezska se objevily na přelomu 19. a 20. stol, v uměleckohistorickém atlasu rakousko-uherské monarchie však bylo zastoupeno pouze nepatrně. První souhrn o archeologii Slezska v českém jazyce zpracoval Josef Pospíšil na konci 19. stol. Rostoucí zájem o archeologii a rozvoj archeologických sbírkových fondů silně podpořilo shromáždění rakouských antropologů, konané v roce 1903, v jehož rámci byla uspořádána také archeologická výstava. Výraznou postavou prvního desetiletí 20. stol. byl Viktor Karger, první erudovaný archeolog, jehož působení coby kustoda archeologických sbírek umožnilo poprvé opravdu vědecké zpracování muzejních sbírkových fondů. Dalšími autory hlouběji se zabývajícími pravěkem Slezska, byli Gustav Stumpf, v meziválečném období Jaroslav Böhm (jehož český přehled slezské prehistorie vyšel v roce 1926) a ve 40. letech Josef Skutil (Bakala 1970, 3).) Těžiště Jislova přínosu slezské archeologii spočívá ve velké míře v muzejní práci. Věnoval se zejména renovaci a nové evidenci muzejních sbírek Slezského zemského muzea, které bylo za války těžce poškozeno. V březnu 1945 byla Opava během osvobozování sovětskými vojsky v rámci tzv. Ostravské operace vybombardována a téměř 900 domů bylo zničeno. Zkáza postihla také historickou výstavní budovu, v níž došlo k požáru, který zničil většinu sbírek (Navrátil 2010) Téměř úplně zanikla také knihovna Gymnazijního muzea. V roce 1950 se tak mohla na prehistorickém pracovišti Slezského muzea konat výstava „Pravěk Slezska“. O pět let později, kdy již působil v Brně, dokončil Jisl instalaci archeologické a prehistorické části expozice muzea (Bakala 1970, 6).

Kromě muzejní práce se Jisl věnoval také vlastním archeologickým výzkumům a jejich publikaci. Nejrozsáhlejší terénní badatelskou prací byl výzkum mohylového pohřebiště ve Stěbořicích na Opavsku, jehož výsledky uveřejnil v Archeologických rozhledech v roce 1953. Z  významných terénních prací lze dále uvést zpracování nálezů depotů kovových předmětů na Kotouči u Štramberka, které pocházely převážně z doby lužických popelnicových polí (Salaš 2005, 454462), ale také z eneolitu. Nalezená eneolitická stříbrná kotoučovitá puklice je zatím nejstarším známým výrobkem z tohoto kovu v Evropě (Sklenář – Sklenářová – Slabina 2002). Době lužických popelnicových polí se věnoval také během výzkumu na hradisku v Podoboře u Chotěbuze (Jesenský – Majerčíková – Teuerová 2014, 10) a na pohřebišti v Opavě-Kateřinkách. Další pohřebiště popelnicových polí ve Slavkově na Opavsku a lužické pohřebiště v Úvalnu na Krnovsku zpracoval ve dvou kratších článcích. V Holasovicích vedl Jisl záchranný výzkum eneolitických sídlištních jam (Bakala 1970, 6; Jisl 1955, 3643). S jeho jménem je spojené i hradisko Požaha, které určil jako lokalitu púchovské kultury (Jisl 1968, 2).

Významnou částí jeho badatelské činnosti bylo studium archeologie slovanského období ve Slezsku, konkrétně práce o slovanském kmeni Holasiců, dále studium osídlení teritoria Moravské brány a jeho práce o púchovské kultuře. Středověku se věnoval pouze okrajově ve spolupráci s opavským historikem dr. Adolfem Turečkem, z níž vzešel článek o Ostravsku za česko-uherské války v 2. pol. 15. stol. (Bakala 1970, 6).

Použitá literatura:
Bakala, J. 1970: Lumír Jisl a vědecké bádání ve Slezsku. Časopis Slezského zemského muzea 19, 1-8.
Čižmář, M. 1983: Výzkum púchovského hradiště „Požaha“, obec Jičina. Přehled výzkumů 28, 38.
Čižmář, M. 2004: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. Praha.
Čižmářová, J. 2004: Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha.
Jesenský, M. a kol. 2014: Odkaz předků: Archeologie Kysuc a Těšínska. Čadca.
Jisl, L. 1955: Záchranný výzkum eneolitických jam z Holasovic u Opavy roku 1953. Časopis Slezského zemského muzea 4, 36-43.
Jisl, L. 1968: Púchovská kultura a otázky dalšího osídlení Moravské brány. Časopis slezského zemského muzea 17, 1-23.
Král, J. 1961: Zachraňovací výzkum na sídlišti púchovské kultury v Kojetíně, okr. Nový Jičín. Přehled výzkumů 6, 72. 
Král, J. 1962: Zjišťovací výzkum na sídlišti púchovské kultury v Kojetíně, okr. Nový Jičín, 1962. Přehled výzkumů 7, 50-51.
Matoušek, V. a kol. 2005: Jeskyně Čech, Moravy a Slezska s archeologickými nálezy. Praha.
Podborský, V. 1997: Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno.
Salaš, M. 2005: Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a ve Slezsku I. Brno.
Sklenář, K. 1989: Z Čech do Pompejí. Praha.
Sklenář, K. a kol. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.
Sklenář, K. 2005: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha.

Elektronické zdroje:
Gröger, F. 2005: Kravařsko – Kuhländchen. Krátký historický přehled. Dostupné online: http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/20_080307.pdfStaženo dne: 2. 3. 2016.
Navrátil, B. 2010: Ostravská operace byla mistrná válečná akce. Dostupné online: http://opavsky.denik.cz/zpravy_region/ostravska-operace-byla-mistrna-valecna-akce.htmlStaženo 1. 3. 2016. 

Autorka textu: Markéta Šmolková
(studentka Ústavu pro archeologii FF UK v Praze)

Štítky: 

Komentáře

Přidat komentář