Archeologie bez nálezů: nejstarší minulost Faerských ostrovů

Jméno následujícího článku může znít jako oxymóron, ale není tomu tak – jsou oblasti, kde si archeologové jen zřídka odnášejí nějaké artefaktuální doklady lidské činnosti. Jednou z takových oblastí jsou i Faerské ostrovy (Føroyar) – souostroví v Atlantickém oceánu ležící mezi Skotskem, Norskem a Islandem. Podle historických zpráv byly Faerské ostrovy osídleny v době vikinské, poslední archeologické výzkumy však přinášejí informace o mnohem starším osídlení.

Podívejme se však na historii osídlení Faerských ostrovů podle tradičního pohledu. Sága o Faeřanech (Føroyingasøga) z počátku 13. stol. zmiňuje, že prvním, kdo toto souostroví osídlil, byl muž zvaný Grímur Kamban. Grímur Kamban měl ostrovy osídlit za vlády norského krále Haralda I. Krásnovlasého (872–930), ve stejném období z Norska odešlo mnoho lidí, ti kromě Faerských ostrovů kolonisovali rovněž Island, Orkneje, Shetlandy a Hebridy a pobřeží (východního) Irska. Půjdeme-li však hlouběji do historie, zjistíme, že okolo r. 825 se o Faerských ostrovech zmiňuje irský mnich Dícuill, který v díle Liber De Mensura Orbis Terrae píše, že necelých sto let ostrovy obývali irští poustevníci, které vyhnaly útoky norských pirátů. Tolik tedy stručně nejstarší historie Faerských ostrovů.

Archeologie Faerských ostrovů má poměrně dlouhou tradici, bohužel však není mnoho míst, kde by se daly provádět archeologické výzkumy. Na jednotlivých ostrovech je poměrně omezený počet míst vhodných k budování sídlišť a tudíž všechny současné faerské osady (býlingar) se nacházejí na místě osad starších – dá se říci, že přibližně polovina dnešních obcí existovala nejpozději v 15. stol. Většina faerských vesnic a měst se nachází na pobřeží jednotlivých ostrovů, do vnitrozemí osídlení prakticky nezasahuje – tato situace platí jak pro moderní strukturu osídlení, tak i pro osídlení středověké. Pro počátky osídlení v době vikinské jsou navíc příznačné pastýřské přístřešky (tzv. ærgir, či argir/ergir/eyrgir – toto slovo by mělo pocházet ze staroirského áirge), které se nacházejí ve faerském vnitrozemí. Ærgir vypovídají o ekonomice založené zejména na pastevectví ovcí – ostatně od nich odvozují Faerské ostrovy své jméno (staroseverské Færeyjar/faerské Føroyar se interpretuje právě jako Ovčí ostrovy).

Ve svých počátcích se archeologie na Faerských ostrovech zaměřovala na poznání počátků osídlení, které byly spojovány s dobou vikinskou, případně se hledaly odpovědi na otázku, zda byly ostrovy osídleny ještě před příchodem norských kolonistů. Historické prameny zmiňují tzv. papar (tj. otcové = kněží), kteří žili na Faerských ostrovech a na Islandu ještě před příchodem Seveřanů. Některá faerská místní a pomístní jména obsahují slova irského původu, jiná na Irčany přímo odkazují – např. vesnice Vestmanna (či Vestmannahavn) na ostrově Streymoy – Vestmaður (pl. Vestmenn), doslova Západňan, je archaické pojmenování Irčanů, tudíž tento přístav osídlili, nebo založili lidé původem z Irska či Skotska (v tomto případě však může jít i o Seveřany, kteří z Britských ostrovů přesídlili právě na Faerské ostrovy). Irského původu by měla být jména ostrovů Mykines (ze staroirského Mucc-inis ‚ostrov prasat‘) a Dímun (staroirské Di-muinn ‚dva kopce/vrcholky‘); rovněž jméno pláně Mannafelsdalur (pod horou Skælingsfjall na ostrově Streymoy) by mělo pocházet ze staroirského Mag (in)na ḃFál ‚Pláň zdi/valu‘ – toto místo má význam pro historické dělení Faerských ostrovů na dva okresy (sýsla), na mannafelsdalské pláni se pak konal každoroční všeobecný sněm (alting), zřejmě zde bylo v r. 999 rozhodnuto i o přijetí křesťanství.

Přítomnost Irčanů na Faerských ostrovech před norskou kolonisací (landnám) lze tedy sledovat na základě kombinace několika různých pramenů, které však plně nedokáží zodpovědět tuto otázku – ztotožnění Faerských ostrovů s Dícuillovým popisem je sice pravděpodobné, ale může jít i o popis jiného souostroví (Shetlandy?) Irské prvky ve faerských místních a pomístních jménech stejně jako irská slova ve faerštině se mohla objevit až za landnámu. Dalším pramenem mohou být genetické analýzy moderní faerské populace – ty ukazují, že Faeřané (podobně jako Islanďané) mají „keltské“ (tedy iroskotské) předky: 87% faerských mužů jsou geneticky Skandinávci, na druhou stranu 84% žen jsou z pohledu genetiky iroskotského původu. Genetika sice přináší zajímavé výsledky, nemůže však odpovědět na otázku datace – iroskotský původ faerských žen může být vysvětlen dvěma způsoby. (1) Landnám Faerských ostrovů měl dva směry, část Faeřanů přišla přímo z Norska, část pak kolonisovala ostrovy ze Skotska a Irska, v obou případech však šlo zřejmě o „etnické“ Seveřany/Vikingy (alespoň co se týká mužské populace). Kolonisté původem z Britských ostrovů s sebou na Faerské ostrovy přivezli ženy irského původu, Irčanky rovněž mohly být původně přivezené otrokyně/služebné. Tuto interpretaci nepřímo podporuje i Sága o Faeřanech – přízvisko Gríma Kambana by mělo pocházet ze staroirského cambán ‚pokřivený/křivý‘. (2) Faerské ostrovy byly osídleny Irčany před landnámem, vysoký podíl ženské populace „keltského“ původu lze vysvětlit genocidou mužské populace, ženy pak byly zřejmě částečně zotročeny, částečně se s nimi nově příchozí Norové ženili. Nabízí se samozřejmě ještě třetí možnost, která vychází z kombinace obou výše uvedených faktů.

Archeologie je tedy jedinou možností, jak by se dala zodpovědět otázka osídlení Faerských ostrovů před landnámem. Počátky archeologie Faerských ostrovů lze spojit s rokem 1898, kdy byla založena Faerská starožitná společnost (Føroya Forngripagoymsla) – společnost spojená se především jménem faerského národního buditele a básníka Jóannese Paturssona (1866–1946), který se zasadil o počátky sbírání archeologických nálezů na Faerských ostrovech. Zpočátku se faerští starožitníci zaměřovali zejména na doklady spojené s landnámem Faerských ostrovů, spolu s rozvojem archeologie jako vědní disciplíny se samozřejmě měnily i cíle poznání, zaměření na archeologii vikinského období však pokračuje dodnes. Jak jsem naznačil výše, problémem archeologického poznání faerské minulosti je fakt, že prakticky veškerá místa vhodná pro budování osad byla obsazena již při landnámu, samozřejmě s růstem počtu obyvatel se stávající osady zvětšovaly nebo byly založeny nové. Právě kontinuita osídlení však komplikuje práci archeologům, jelikož řada archeologických situací byla porušena či zničena pozdějšími zásahy. Jiný problém jsou i geologické procesy, kdy oproti stavu před cca. 1000 lety moře postupně více a více ukrajuje z břehů jednotlivých ostrovů. Posun břehu je dobře patrný např. v Kvívíku (o. Streymoy), kde byly odkryty dva domy, jejichž spodní část však byla narušena mořem.

Pokud se tedy zabýváme staršími dějinami Faerských ostrovů, nesmíme spoléhat na tradiční archeologické metody založené zejména na studiu artefaktů, kterých bylo na Ostrovech nalezeno poměrně málo. V posledních letech se archeologické výzkumy soustřeďují na získávání environmentálních dat, která, jak se ukázalo, přinášejí překvapivá zjištění. Podle výzkumu islandského botanika Jóhannese Jóhansena byla na všech ostrovech Faerských ostrovů zjištěna přítomnost jitrocele kopinatého (plantago lanceolata; faersky jóansøkugras). Tato rostlina se na Faerských ostrovech nevyskytuje přirozeně, byla přinesena až člověkem. Vzorky získané na řadě míst, na kterých bylo doloženo osídlení v době vikinské, prokázaly osídlení od 2. pol. 7. stol., tj. dlouho před předpokládaným příchodem Seveřanů. Zajímavější však byla data z lokality Sandur (o. Sandoy) s datem 390 př. Kr. a zejména data ze zátoky Saksunarvatn (vesnice Saksun, o. Streymoy), kde nejstarší datum ukazuje interval 3330-3145 př. Kr.! Saksunarvatn však není jedinou lokalitou, kde byl zjištěn pyl jitrocele z období před změnou letopočtu, další doklady pravěkého jitrocele pocházejí z lokalit Hoydalur (o. Streymoy; 1905 př. Kr.) a Sandur (o. Sandoy; 390 př. Kr.). Doklady pylů jitrocele na Faerských ostrovech dokládají přítomnost člověka již v eneolitu, bohužel však postrádáme veškerá další data o jeho přítomnosti – na otázky odkud byly Faerské ostrovy kolonisovány a jak dlouho osídlení trvalo nelze uspokojivě odpovědět.

Z výzkumu na lokalitě Á Sondum (o. Sandoy) byly v místě vikinského dlouhého domu (skáli) odkryty vrstvy, které obsahovaly zuhelnatělá zrnka ječmene, která byla datována do období od 4. stol. pk Kr. Podle rozboru vzorků zuhelnatělého ječmene bylo možné rozpoznat dvě etapy osídlení předcházející norskému landnámu – mladší fáze osídlení spadá do období 6.–8. stol., starší pak do 4.–6. stol. po Kr. Ječmen se, podobně jako jitrocel, na Faerských ostrovech přirozeně nevyskytuje, jeho přítomnost tudíž vypovídá o lidské přítomnost. Doklady lidské přítomnosti na Faerských ostrovech v 6.–8. stol. po Kr. není však doloženo paleobotanickými daty jen z lokality Á Sondum, další podobná data pocházejí z lokalit jaklo je např. Tjørnuvík (o. Streymoy), Gøta (o. Eysturoy) či Hov (o. Suðuroy); starší horizont osídlení je doložen rovněž z polohy Argisbrekka (vesnice Eiði, o. Eysturoy). Podobně jako u předpokládaného pravěkého osídlení Faerských ostrovů i osídlení předcházející norskému landnámu přináší spíš více otázek než odpovědí. S jistotou víme, že mezi 4. a 8. stol. zde byl pěstován ječmen. Podle svědectví Dícuilla můžeme předpokládat chov ovcí, více však nevíme. Stejně jako v případě interpretace pylových vzorků ze Saksunarvatnu i v tomto případě neznáme etnický ani geografický původ místních obyvatel. Fakt, že irští mniši osídlili neosídlené oblasti Atlantiku je sice známý z písemných pramenů, paleobotanická data z Faerských ostrovů však můžeme interpretovat nejen jako doklad přítomnosti mnichů-poustevníků z Britských ostrovů.

Podle posledních archeologických a paleobotanických výzkumů na Faerských ostrovech je více než jasné, že norský landnám není spojen s první osídlením tohoto souostroví, které bylo nezbytnou zastávkou na cestě mezi Britskými ostrovy či Norskem dále na Island. Význam Faerských ostrovů stoupl právě až po objevení Islandu a Grónska – ekonomické důvody zřejmě dovolily místní populaci udržet si zde podmínky pro rozvoj vlastní kultury. Předchozí osídlení možná byla jen krátkodobá, současný stav poznání neumožňuje důkladně stanovit, jak dlouho zde setrvali lidé zejména v období pravěku, ale i v raném středověku. Nezodpovězenou otázkou nadále zůstává, odkud pocházeli zapomenutí obyvatelé Faerských ostrovů před příchodem kolonistů z Norska a Britských ostrovů v době vikinské. I přes to, že výzkumy potvrzující předvikinské osídlení Faerských ostrovů přinášejí více otázek než odpovědí, jsou cenným zdrojem k poznání minulosti tohoto kousku země ztraceného ve vlnách Atlantiku.

 

Doporučená literatura:

Thomas D. Als – Tove H. Jorgensen – Anders D. Børglum – Peter A. Petersen: Highly discrepant proportions of female and male Scandinavian and British Isles ancestry within the isolated population of the Faroe Islands. In: European Journal of Human Genetics  14 (2006), s 497–504.
Símun V. Arge: Viking Faroes: Settlement, Paleoeconomy, and Chronology. In: Journal of the North Atlantic 7 (2014), s. 1-17.
Juraj Červenka: Faerské ostrovy. Stručná historie států. Praha (: Libri), 2015.
Mike J. Church – Símun V. Arge – Kevin J. Edwards – Philippa L. Ascough – Julie M. Bond – Gordon T. Cook – Steve J. Dockrill – Andrew J. Dugmore – Thomas H. McGovern – Claire Nesbitt – Ian A. Simpson: The Vikings were not the first colonizers of the Faroe Islands. In:  Quaternary Science Reviews 77 (2013), s. 228-232.
Hans Jacob Debes: Problems Concerning the Earliest Settlement in the Faroe Islands. In: Fróðskaparrit 38-39 (1989-1990), s. 23-34.
Jóhannes Jóhansen: Jóansøkugras (Plantago lanceolata) og forsøgulig búseting í Føroyum. In: Fróðskaparrit 34-35 (1986-1987), s. 66-75.
Ditlev L. Mahler: Sæteren ved Argisbrekka. Økonomiske forandringer på Færøerne i vikingetid og tidlig middelalder. Tórshavn (: Faroe University Press), 2007.
Arne Thorsteinsson: Forn búseting í Føroyum. In: Fróðskaparrit 26 (1978), s. 54-80.
George Vaughan Chichester Young: From the Vikings to the Reformation: A Chronicle of the Faroe Islands Up to 1538. Douglas (: Shearweter Press), 1979.

Faroe Islands Settlement Predates Viking Arrival, Study Says
Did Irish monks beat the Vikings to the Faroes? Settlers were living on the remote islands 400 years before Norse colonists
Vikingové byli na Faerských ostrovech až druzí
Next stop Iceland?

Autor textu: Ľubomír Novák
(Národní muzeum)

Poznámka 1 – jelikož se faerská výslovnost značně odlišuje od psané podoby jazyka, uvádím zde navíc i přibližnou českou výslovnost faerských jmen a slov zmiňovaných v textu (písmeno ő označuje dlouhé ö):
alting [althing]; Argisbrekka [arčisprehkka]; Á Sondum [oa sontun]; Dímun [tujmun]; býlingar (sg. býlingur) [pujlinkar, pujlinkur]; Eiði [ajji]; Eysturoy [esturi]; Føroyar [förjar]; Føroya Forngripagoymsla [förja fonkrípakojmsla]; Føroyingasøga [főrinkasőva]; Grímur Kamban [krujmur khampan]; Gøta [kőta]; Hov [hóv]; Suðuroy [sú(wu)ri]; Jóannes Patursson [jeuwannes peatušsón]; jóansøkugras [jeuwansőkukreas]; Kvívík [khvujvujk]; landnám [lan(t)noam]; Mannafelsdalur [mannafelstealur]; Mykines [míčinés]; papar (sg. papi) [pheapar, pheapi]; Saksun [sahksun]; Saksunarvatn [sahksunarvahtn]; Sandoy [santi]; Sandur [santur]; skáli [skoali]; Skælingsfjall [skealinksfjatl]; Streymoy [strejmi]; sýsla [sušla]; Hoydalur [hojtealur]; Tjørnuvíkhötnuvujk]; Vestmaður (pl. Vestmenn) [vesmeavur, vesmenn]; Vestmanna(havn) [vesmanna(haun)]; ærgir/argir, ergir/eyrgir (sg. ærgi/argi, ergi/eyrgi) [arči(r), erči(r)].

Poznámka 2 – po publikování tohoto článku bylo doloženo předvikinské osídlení i na jihu Islandu, v uměle vytvořené jaskyni Kverkarhellir našli pozůstatky oslídlení z doby kolem r. 800 po Kr. (viz South Iceland Cave Made before Settlement).

Komentáře

Přidat komentář