Cesta za antropologickou rekonstrukcí podoby

Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky je metoda, pomocí které se pokoušíme člověku znovu navrátit jeho tvář. Historie rekonstrukce sahá vlastně až do 7. století před naším letopočtem, ale na skutečně vědeckou bázi byla postavena teprve až v 70. letech 20. století, kdy zkoumání vztahu mezi tvarem lebky a tvarem obličeje bylo významně obohaceno a zpřesněno využitím ultrazvuku. Přesné definování tloušťky měkkých tkání v antropometrických bodech u živých mužů a žen různých populací umožnilo standardizaci empirických dat a značný rozvoj metodiky. Metody rekonstrukce dnes prožívají celosvětovou renesanci a nacházejí široké využití především v historické, prehistorické a forenzní antropologii.

O nás
Unikátní metodu rekonstrukce obličeje pouze podle lebky umožnilo vytvořit teprve zjištění, že mezi tvarem lebky a jejím pokryvem existují konkrétní a korektní závislosti. O to se zasloužil především ruský učenec Michail M. Gerasimov (1908–1970), který se problematice věnoval celoživotně a roku 1950 založil Laboratoř plastické rekonstrukce na Akademii věd v Moskvě. Tato laboratoř v současné době hraje velmi důležitou roli v oboru a její výstupy je možno sledovat po celém světě. V roce 2008, jako student antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovi univerzity v Brně, jsem prošla individuálním, intenzivním kurzem na zmíněném pracovišti pod dohledem Tatiany Baluevy a Elizavety Veselovské, od té doby se snažím problematice systematicky věnovat. Bezpochyby důležitý zlom nastal v roce 2014, kdy byla spolupráce externě rozšířena se sochařem Mg.A. Ondřejem Bílkem. V historii metodiky je tato kombinace (antropolog x sochař) častou, oblíbenou a velmi výhodnou, protože umožňuje kombinaci znalostí z různých oborů. Sochař zajišťuje kvalitní technické zpracování a modelaci, antropolog správnost výstupu a omezuje subjektivnost. Ondřej Bílek prošel krátkodobým školením v ruské laboratoři v roce 2016 a 2017 a s laboratoří nadále udržujeme blízký kontakt, kdy veškeré výstupy konzultujeme a podrobujeme jejich kritice. Po vzniku Centra kulturní antropologie Moravského zemského muzea (kde pracuji jako antropolog a kurátor sbírkových a mobiliárních fondů) v roce 2016 již byla realizována celá řada rekonstrukcí (princezna z Býčí skály, postava neandertálce, podoba ženy z Dolních Věstonic), které vždy vzbudily značný ohlas. Se vzrůstajícím zájmem laické i odborné veřejnosti o výsledky naší práce vyvstala potřeba zřetelněji zakotvit tuto činnost v rámci CKA s výhledem realizace dalších projektů v oblasti antropologické rekonstrukce, k čemuž v současnosti slouží formálně i věcně ustanovená „Laboratoř antropologické rekonstrukce“ MZM (LAR).

Antropoložka Eva Vaníčková a sochař Ondřej Bílek v ateliéru (Archiv Eva Vaníčková)
 

První společná rekonstrukce
Pro naši první společnou rekonstrukci podoby jsme si vybrali jednu z lebek, nalezených Jindřichem (Heinrichem) Wankelem v roce 1872 v jeskyni Býčí skála. Lebka tzv. princezny sehrála v dějinách poznání vzácného nálezu ze starší doby železné v Býčí skále tajemnou a dodnes neobjasněnou roli. Jedenáct roků po objevu Heinrich Wankel, „otec moravské archeologie“, odprodal celou svou rozsáhlou sbírku do Vídně, kde se záhy stala součástí expozic Přírodovědného muzea. Ve svém vlastnictví si ponechal pouze dva předměty. Železný prsten, ten jistě proto, že byl považován za unikátní doklad časného slévání litiny (ukázalo se však, že je svařen ze dvou vykovaných půlek). Druhým předmětem, který zůstal v držení nálezce, byla tzv. lebka princezny, která své pojmenování nese spíše dle rodinného podání, jež předávala a šířila Valerie Absolonová s Františkem Adámkem. Lebka se ocitla v majetku Wankelova vnuka Karla Absolona a do sbírek MZM se dostala až mnoho let po Wankelově smrti. Nezbývá než vyslovit hypotézu, že Jindřich Wankel měl k tomuto nálezu osobní vztah. 

Rekonstrukce „princezny“ z Býčí skály (Archiv MZM)
 

Druhá společná rekonstrukce
Druhá společná rekonstrukce vznikla u příležitosti výstavy „Vítejte u neandertálců“ (1. 12. 2016 – 1. 7. 2018). Tato výstava Moravského zemského muzea se prostřednictvím nejdůležitějších nálezů získaných především z území Moravy snaží představit běžný život neandertálců i jejich fascinující schopnost přežít v drsných podmínkách pleistocénní Evropy.
Dlouholeté výzkumy středního paleolitu v Evropě jednoznačně ukazují, že obraz myšlenkově omezeného neandertálce každodenně bojujícího o holý život je nesprávný a že musíme náš postoj zásadně přehodnotit. Stále častěji zjišťujeme, že neustále docházelo k technologickému, ekonomickému i symbolickému vývoji těchto lidí, takže na konci středního paleolitu bylo jejich chování naprosto srovnatelné s nově příchozími anatomicky moderními lidmi.
Představu o tom, jak neandertálci vznikli, jak vypadali a jak se měnil náš pohled na jejich anatomii, případně jak složitý byl proces jejich uznání coby samostatného druhu člověka, si mohou návštěvníci výstavy udělat v oddílu výstavy věnovanému postavení neandertálce v antropologickém kontextu Evropy. Dominantou této části je právě realistický model celé postavy neandertálce.

Výstava „Vítejte u neandertálců“ v Pavilonu Anthropos MZM (Archiv MZM)
 

Neandertálská populace nebyla rozhodně vzhledově uniformní a můžeme pozorovat značné odchylky, jak v prostoru, tak čase. Tzn. jedinec žijící v době meziledové bude mít jistě jiné rysy, jako jedinec z doby ledové, stejně tak populace blízkého východu se liší od populací v západní Evropě. Samotné utváření neandertálského těla nelze považovat pouze za doklad adaptace na chladné prostředí, ale jde spíše o výsledek kombinace mnoha různých činitelů (specifické chování, vyživovací strategie, genetické mechanismy). Neandertálské tělo vykazuje celou řadu specifických znaků, kterými se odlišuje od populace anatomicky moderních lidí. Bylo celkově robustní, spíše podsadité s výraznou muskulaturou, charakteristické delším trupem, oproti kratším výrazně svalnatým dolním končetinám. Zkrácení pozorujeme převážně v distálních částech končetin. Jinou morfologii má taktéž klíční kost i lopatka. Přesto uskupení pletence horní končetiny umožňovalo značný rozsah pohybu. Hrudník je široký a kónický, pánev široká.

Proces modelace neandertálského muže (Archiv Eva Vaníčková)
 

Samotná tvorba lovce
Na počátku bylo pouze přes sto kilogramů plastelíny a vize několika kolegů. Kopie neandertálských kosterních pozůstatků z různých evropských lokalit a 3D technologie pomohly vymodelovat kostru dospělého muže. Samotná stavba kostry byla složitá, neboť postava měla působit přirozeně, ale přitom dynamicky. Kompletní kostra neandertálského muže byla zafixována v relaxovaném postoji, opírajíc se o dřevěný oštěp. Na zpevněnou kostru v dalších krocích byla nanášena vrstva plastelíny modelující sval za svalem. Dlouhé měsíce modelovaná svalová tkáň byla překryta tenkou vrstvou imitující kůži s každou její vráskou. Zhotovenou sochu bylo nutno zaformovat, vytvořit plastový odlitek a ten následně dokonale vybrousit. Až teprve po druhém formování byl získán silikonový odlitek, ze kterého další stovky hodin práce udělaly exponát, který splňuje anatomické požadavky i požadavky na antropologickou rekonstrukci.

Procesní kroky (Archiv Eva Vaníčková)
 
Finální podoba neandertálského muže (Archiv Eva Vaníčková)
 

Třetí společná rekonstrukce
Nález pohřbu ženy, učiněný v roce 1949 v Dolních Věstonicích archeologem Bohuslavem Klímou, svým významem představuje paleoantropologický materiál první kategorie v celosvětovém měřítku. Nález není zajímavý pouze díky světoznámé lokalitě z období lovců mamutů a staří okolo 28.000 let. Pozůstatky asi 45leté ženy jsou velmi zajímavé i po stránce antropologické. Lebka šamanky totiž nese znaky traumatického zranění obličeje, jež se podílelo na nerovnoměrném růstu obličejové části a tím i na celkové podobě této ženy. Oprávněně se snad můžeme domnívat, že i toto traumatické zranění ji mohlo předurčit k významné roli ve spirituální sféře v rámci šamanistického pojetí světa.

Fotografická dokumentace z výzkumu v Dolních Věstonicích z roku 1949 (Archiv MZM)

 

Možnosti antropologického výzkumu před samotnou modelací (Archiv Eva Vaníčková)

 

Procesní kroky (Archiv Eva Vaníčková)

 

Finální podoba ženy z Dolních Věstonic (Archiv Eva Vaníčková)

 

Autor textu a fotografií: Eva Vaníčková
(Moravské zemské muzeum)

Komentáře

Přidat komentář