Archeoastronomie

Archeoastronomie je poměrně mladé odvětví archeologického bádání, zabývající se astronomickou orientací pravěkých památek. Díky ní se můžeme alespoň domnívat, jakou funkci mohly tyto stavby plnit. Archeoastronomické výzkumy se mohou týkat téměř všech staveb, u nichž je patrná orientace na nějaké zvláštní nebeské jevy a důležité světové směry. Právě tato orientace se často předpokládá u pravěkých rondelů. Slovem rondel se označují rozsáhlé okrouhlé příkopové objekty, které lidé začali z nám neznámých důvodů stavět v neolitu, zhruba 5000 let př. Kr., po celé střední Evropě, od Panonie přes Slovensko, Moravu, Rakousko, Čechy a Bavorsko až do Porýní.  Rondely byly obehnány jedním až třemi kruhovými příkopy a jejich velikost byla různá. Známy jsou rondely s průměrem 30 i 150 metrů. Příkopy okolo vnitřního areálu bývaly přerušeny vchody. Ty jsou u většiny rondelů čtyři, někdy však nacházíme i rondely se dvěma, třemi či pěti vchody. A k čemu tyto zvláštní veliké stavby sloužily? Archeologové vykládávají jejich funkci různě. Uvažuje se o tom, že byly společenským místem setkávání celé komunity, rituálním prostorem či astronomicky orientovaným „kalendářem“.A právě posledně jmenovanou funkcí se zabývá archeoastronomie.

Než se však začneme zabývat archeoastronomií a jejím využitím, musíme si nejprve uvědomit, že nejde o astronomii v dnešním slova smyslu. Pravěcí lidé nevnímali oblohu a vesmír stejně jako my, neznali racionální odpovědi na všechny pro ně tehdy záhadné jevy, a proto si je vykládali po svém.  Dříve se předpokládalo, že první astronomické poznatky pocházejí z dávných civilizací u velkých řek (Egypt, Mezopotámie, Čína). Dnes je právě díky rondelové archeologii známo, že rozsáhle zkušenosti a znalosti z astronomie měli i dávní obyvatelé našich území už od neolitu. Dokladem tohoto vnímání  nejsou jen již tradičně uváděné megalitické stavby typu henge (jako např. nejznámější Stonehenge), ale také právě rondelyrozeseté po celé Evropě včetně našeho území.

Teorií, jak mohli lidé v neolitu chápat astronomickou funkci rondelů, je několik. Prokázat či popřít však nelze ani jednu z nich. Archeologové, kteří se touto problematikou zabývají, vykládají astronomickou orientaci rondelů pomocí následujících hypotéz:

Rondely jako sluneční poslové
Kruhový i elipsovitý tvar rondelu je považován za obraz Slunce a jeho uctívání. Právě elipsa může vyjadřovat tvar Slunce na obzoru, deformovaný vlivem refrakce. Některé elipsovité rondely jsou nesouměrné, složené ze dvou polovin elipsy rozdílné šířky, přičemž jižní polovina je o něco užší než severní. Také elipsovitý obraz Slunce na obzoru je nesouměrný: dolní polovina je užší než horní. To, že stavitelé rondelů dokázali takto dokonale napodobit tvar Slunce, svědčí o jejich technické zdatnosti. Stavitelé si museli být vědomi, že takto dokonalá podoba slunečního kotouče nebude patrna nikomu uvnitř rondelu, dokonce ani pozorovatelům z okolních návrší. Výstižný tvar rondelu chápaný jako „poselství“, byl totiž určen Slunci vysoko na nebi a nikoliv zbožným pozemšťanům.

Rondely jako místo styku dvou světů
Lidé v pravěku nechápali Slunce a Měsíc tak jako my, jako hvězdu a družici naší planety. Pro ně to byly téměř živoucí bytosti, každý den se probouzející a umírající na obzoru. Jejich rytmus pohybu na obloze vyjadřoval proměny vegetace, s nimiž je spojena obživa člověka, korespondoval s proměnlivostí lidského života: zrození-východ tělesa, smrt-západ. A právě naopak – hvězdy cirkumpolární, tedy nikdy nezapadající, vyjadřovaly představu nesmrtelnosti, věčnosti. Slunce, Měsíc a hvězdy se tak stávaly lidem bližší, protože procházely stejnou genezí jako člověk. Společným rysem „smrtelných“ těles i „nesmrtelných“ hvězd bylo jejich vrcholení, kulminace v poledníku. Smrtelná tělesa ale procházejí přes obzor do podobzorového prostředí. Jsou tak pozorovatelná z rondelu, při západu či východu se ho jakoby dotýkají. Lidé tak tedy mohli věřit, že smrtelná i nesmrtelná tělesa se stýkají v rondelu. 

Rondely jako projev astronomických znalostí
Rondely sice vyjadřují pro nás jakousi naivní víru, neznamená to ale, že jejich stavitelé neznali mnohé přírodní zákony, byť si je ještě neuměli vysvětlit. Pomocí dnešních přístrojů složitě zjišťujeme, jak jednoduše dokázali lidé dříve rondely orientovat i využívat. Dosavadní výzkum rondelů byl zaměřen hlavně na směry – azimuty Slunce, dané dvěma body stavby, obvykle středy vchodů. Nyní se objevují nové pohledy na orientaci ke Slunci na obzoru s přírodním vizírem-bodem sledování (horou, průsmykem) v kalendářně významnou dobu, původně v dobu slunovratů, později v den jarní rovnodennosti, který byl pro zemědělce významnější.

K pochopení technik určování těchto významných období je nutno si nejprve vysvětlit několik pojmů. Vizír je určitý směr udávající objekt, kam má pozorovatel při měření hledět. Takovýmto vizírem mohou být například megality v pravěkých kamenných stavbách, ale také osamocené hory či jiné výrazné krajinné prvky. Dalším důležitým měřicím „přístrojem“ je gnómón. Jde o ukazatel, tyč zabodnutou do země kolmo, nebo přesněji ve směru zemské osy, která slouží k určení úhlové výšky Slunce podle délky a směru stínu. Gnómón je vlastně i součástí slunečních hodin, osamoceně se však podle cesty jeho stínu dá určit den rovnodennosti a slunovratu.

Pokud mluvíme o rovnodennosti, musíme si uvědomit, že je rozdíl mezi rovnodenností astronomickou a neolitickou. Astronomická rovnodennost značí den, kdy Slunce na ekliptice přechází světový rovník, to však nemohli naši předkové přesně určit. Míra přiblížení je tedy stanovená v tzv. neolitické rovnodennosti. Ta se dá, jak už bylo zmíněno výše, určit pomocí gnómonu. Stopa stínu vrcholu tyče vyznačuje v průběhu dne před rovnodenností mírně prohnutou hyperbolu, která se s blížící se rovnodenností napřimuje. O rovnodennosti, kdy je Slunce na nebeském rovníku, je stopa přímá a rovná. Po jarní rovnodennosti se hyperbola ohýbá na opačnou stranu s rameny přivrácenými k tyči. Používání stínu gnómonu mohlo mít také hlubší smysl, nežli se zdá. Stín člověka mohl znamenat protipól lidské bytosti pocházející ze zásvětí, mohl být pojímán jako projev sil, které byly nad rámec chápání člověka. Měření pomocí stínu mohlo tedy jít o zprostředkované spojení s „božským“ Sluncem.

Rondely jsou často orientovány na světové strany. Jak ale dokázali lidé určit tyto strany bez kompasu a dokonce bez severky? Před 7000 lety totiž žádná jasná hvězda, jako naše Polárka, uprostřed oblohy nesvítila. To souvisí s precesí zemské osy, která způsobuje i posouvání nebeského severního pólu, který se na své místo vrací přibližně za 25 800 let (tzv. platónský rok). Podle dnešních astronomických výpočtů tedy měli stavitelé pyramid jako severku hvězdu Thuban v souhvězdí Draka, neolitičtí stavitelé ale pouze malou hvězdičku Eldsich v souhvězdí Draka, takže jejich situace byla ztížená.

Sever tedy mohl být určen podle pomyslného středu otáčení hvězd. Kolmý západovýchodní směr mohl být určen odhadem, rozpažením rukou pozorovatele obráceného k severu, anebo přesněji pomocí oblouků. Když si lidé uvědomili pojem a význam slunovratů a zapamatovali si mezní postavení Slunce na obzoru o letním a zimním slunovratu, mohli tak určit i další směry. Západovýchodní směr mohl být určen buď rozpůlením úhlu mezi směry východů Slunce o letním a zimním slunovratu, anebo podle východu a západu Slunce v přímém směru o jarní a podzimní rovnodennosti, vždy z téhož místa budoucí svatyně. Doklady vnímání směrů v prostoru a geometrického chápání mohou být i některé ornamenty. Archeologové v nich většinou spatřují jiné symboly (podle starších hypotéz např. velkorodinu), rozvětvený kříž však nesporně připomíná, mimo jiné, symbol světových stran.

Ze středu rondelu bylo teoreticky pozorovat a určovat také měsíční fáze, tedy vytvořit kalendář, podle kterého bylo možno určovat kratší sedmidenní časové intervaly. Rondely se tak mohly stát, díky své konstrukci, univerzálním kalendáriem umožňujícím pozorovat nejen Slunce při jeho obzorových polohách mezi slunovraty, ale i stáčení uzlové měsíční přímky (tzv. saros, 18,6 let, po kterých se přesně opakují zatmění Slunce a Měsíce), projevující se tím, že v některých letech je Měsíc výš, a někdy níž (vysoký a nízký Měsíc). Toto pozorování mohlo mít svůj význam v zemědělství, kdy mohl Měsíc společně se Sluncem vymezovat období určitých zemědělských prací.

Archeoastronomie tedy tvoří součást poznání myšlení pravěkého obyvatelstva, neměli bychom tedy na ni při studiu pravěkých staveb zapomínat. O její vzrůstající důležitosti svědčí i to, že v roce 1990 byla založena Evropská společnost pro astronomii v kultuře – Societe Européenne pour l´Astronomie dans la Culture (SEAC). Od té doby zaznamenala archeoastronomie veliký pokrok na celém světě hlavně uplatněním nových způsobů bádání. Díky archeoastronomickým výzkumům tak nyní můžeme objevovat, na jak vysoké úrovni myšlení byli pravěcí stavitelé rondelů a také jaký význam pro ně rondely mohly mít.

Zdroje:

Ministr, Z. 2007:  Géniové dávnověku. Praha.

Ministr, Z. 2007: Úvahy o rondelech a rondeloidech. In: Kazdová, E. – Podborský, V. : Studium sociálních a duchovních struktur pravěku. Brno, 181-191.

Pavúk, J. – Karlovský, V. 2002: Astronomická orientácia rondelov lengyelskej kultúry. Corona Pragensis, 7-8.

Pavúk, J. – Karlovský, V. 2004: Orientácia rondelov lengyelskej kultúry na smery vysokého a nízkého Mesiaca. SlA LII, 211-280.

Podborský, V.1994: Náboženství našich prapředků. Brno.

Podborský, V. 1999: Pravěká sociokultovní architektura na Moravě. Brno.

Rajchl, R. 2007: Několik poznámek k archeoastronomickým výzkumům některých archeologických lokalit pravěku v Čechách, na Moravě a na Slovensku. In: Kazdová, E. –  Podborský, V. : Studium sociálních a duchovních struktur pravěku. Brno, 193-206.
 

Autorka: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)

Komentáře

Přidat komentář


Fatal error: Allowed memory size of 134217728 bytes exhausted (tried to allocate 33024 bytes) in /data/web/virtuals/20567/virtual/www/modules/system/image.gd.inc on line 256