Archeologické nálezy a ženská móda 19. století

Antická umělecká tradice byla nedílnou složkou evropského uměleckého rozvoje již od dob raného středověku. Znovunalezení řeckých nebo římských soch, maleb a monumentálních staveb přineslo inspirační podněty také pro renesanční umělce. Zvyšující se zájem o antický starověk podporovaly i nové archeologické nálezy, které záhy na to začaly sloužit jako předlohy i pro užitkové umění.

Snad nejvíce antikizujících prvků můžeme najít v uměleckých stylech 19. století, kdy se starověké Řecko a Řím dostaly do společenského povědomí jako etalon elegance a vznešenosti. Záliba ve všem antickém přenesla tento styl do každodenního života. Antikizující motivy se objevovaly všude: v tvorbě tehdejších malířů a sochařů, výrobců nábytku a překvapivě i v ženské módě. V dnešním článku se podíváme, jak mohly archeologické nálezy přímo inspirovat ženskou módu 19. století, a to především šperkařskou produkci.

Pauline Bonaparte - tzv. nahá módaSpolečnost koncem 18. a začátkem 19. století prodělávala velké proměny a, jak je známo, ženský novodobý kostým dokáže dobře reflektovat společensko-kulturní transformace. Ještě před francouzskou revolucí se do módy postupně dostávají odlehčené mušelínové šaty inspirované „kreolskou“ módou - oblíbené byly zvláště mezi pařížskou šlechtou. Francouzská buržoazní revoluce v roce 1789 podnítila změny ve stylu odívaní, kdy byl staromódní přepychový kostým (např. robe à la française) vystřídán nejdříve „kolovými“ a za nedlouhou dobu „košilovými“ - „chemise“ - šaty se zvýšeným pasem, které měly za úkol napodobovat řecký ženský oděv jako je peplos a chitón. Po vzoru rouch starodávných soch byly šaty šity z jemných, až skoro průsvitných látek (například bavlněný mušelín, bavlněná gázovina, perkál, atd.), které ladně splývaly a vytvářely jemnou drapérii.

Jemné košilkové šaty se krásně snoubily s klasicistními ideály oslavujícími geometrickou jednoduchost a vyváženost antiky. Podobně jako antické panensky bílé sochy (i přesto, že v dnešní době víme, že sochy byly původně bohatě polychromovány) se šaty v prvních letech 19. století vyznačují převážně bílou nebo pastelovou paletou a byly jen jemně dozdobeny výšivkou a krajkou. Těsně po revoluci si některé ženy (tzv. merveilleuses) libovaly v tzv. nahé módě, kde jemné látky vytvářely jen iluzi oblečení, a ženské tělo bylo podle antických vzorů vystavováno na odiv. Je zajímavé, že mezi léty 1804-1807 tehdejší modu ovládly egyptské motivy dostávající se do Francie prostřednictvím válečného tažení Napoleona do Egypta. Tak například náramek „Kleopatra“ ve tvaru stočeného hada se objevuje na dámských portrétech po celé 19. století. Postupem času byly jednoduché bílé antikizující šaty vystřídány složitějšími střihy a do módy se vrátila hojnost zdobných prvků a barev, ale záliba v antických vzorech pokračovala dál.

Koruna císaře NapoleonaUkázkovým příkladem využití antického prvku v užitkovém umění jsou repliky kamejí (z ital. cammeo). Jde o drobný reliéf vyrytý nebo vybroušený do kamene, mušle nebo i skla, často nošený jako ozdoba nebo šperk. Starověký Řím byl vyhlášený svou glyptikou, postupem času se antické kameje a gemy začaly využívat pro různorodé výzdobné účely: jako šperky, obklady knih, některé kameje se zasazovaly i do relikviářů. Ale jejich největší popularita spadá do dob klasicismu, kdy se začaly vyrábět jejich věrné napodobeniny. První archeologické výzkumy antických měst jako byly Pompeje nebo Herculaneum ještě více podnítily zájem o všechno antické, stejně jako italská kampaň Napoleona v roce 1796.

Samotný císař si v těchto antických špercích liboval a jeho nová koruna byla bohatě zdobena právě antickými kamejemi. Rodina nového císaře také sdílela jeho zálibu v antických a neoklasicistních špercích - císařovna Josefina vlastnila velkou sbírku starověkých a novodobých italských kamejí a gem (intaglii), které byly sekundárně zasazeny do různorodých šperků. V té době vznikaly velkolepé šperkové soupravy (tzv. parure) bohatě zdobené kamejemi. Časopis Journal des Dames psal, že tehdejší ženy se zdobily vyřezávanými polodrahokamy od hlavy až k patě: kameje se vyskytovaly na opascích, náramcích, knoflících, hřebenech, vysokých tiárách a dokonce i na nánožnících (tehdejší kratší délka šatů poprvé odhalila dámské kotníčky).

Je ovšem nutné podotknout, že na rozdíl od přepychových šperků ve stylu rokoko, působí neoklasicistní šperky poměrně skromně a zdrženlivě. Často se objevoval motiv vavřínového věnce, pšeničných klasů, stuh s řeckými nebo latinskými nápisy nebo architektonických detailů. Popularita toho šperku vedla ke vzniku nových moderních napodobenin, kde se využíval o něco levnější a dostupnější materiál, jako například speciální porcelán Jasper, tedy porcelán bez glazury anglické společnosti Wedgewood. Porcelánové kameje v modrých, zelených nebo fialových odstínech se hojně využívaly v roli pánských knoflíků a přezek.

Berlínský litinový šperk - hřeben.Motivy z antické glyptiky se objevovaly i na tzv. černých litinových špercích, které byly oblíbené v první polovině 19. století. Černý litinový šperk se začal vyrábět v Německu v letech 1810-1815 a byl vnímán nejen jako strohý smuteční šperk, ale také jako symbol patriotismu během válek s Napoleonem (ženy „měnily“ své zlaté šperky za litinové a peníze šly na potřeby pruské armády).

Postupem času se neoklasicistní estetika vytrácí a do popředí se dostává romantismus a historizující styl. Ženská móda podstupuje výrazné proměny: do šatníku se vrací pevná šněrovačka, která měla za úkol vytvarovat útlý pás, sukně je pomocí krinolínové konstrukce tvarována do zvonovitého tvaru, vrací se nadbytečná zdobnost a robustní silueta. Ale ani v době tzv. druhého rokoka nejsou antické prvky úplně zapomenuty. Velké oblibě se těšily jak přesné repliky řeckých nebo etruských šperků (tzv. archeologická renesance), tak i šperky inspirované antickým kulturním okruhem.

V roce 1814 Fortunato Pio Castellani, jeden z nevýznamnějších šperkařů své doby, otevírá v Římě své zlatnictví, které se ve třicátých letech primárně zaměří na výrobu antikizujících šperků pro italskou smetánku. V druhé čtvrtině 19. století dochází k objevu, který ovlivnil nejen tehdejší archeologickou obec, ale přinesl nové kulturně-umělecké impulzy a všeobecnou vlnu etruskománie. V roce 1836 byla objevena bohatá etruská hrobka „Regolini-Galassi“ z poloviny 7. století př.n.l., pojmenovaná podle svých objevitelů, generála V. Galassiho a arcikněze z Cerveteri A. Regoliniho.Castellani, náušnice, 1860-62, Itálie. Jedním ze členů výzkumného týmu byl zmíněný šperkař Castellani, který byl natolik okouzlen precizním provedením etruských šperků, že se rozhodl vyrábět jejich napodobeniny. Bohužel, starověká technologie jemné granulace byla několik tisíciletí zapomenuta, takže bylo zapotřebí přijít na nové technologické řešení. Fortunato Castellani a jeho synové Alessandro a Augusto obdrželi přístup k velké soukromé sbírce antických šperků, kterou původně vlastnil markýz Pietro Campana. Rodina Castellani měla za úkol tento unikátní soubor zdokumentovat a připravit šperky k postupnému proději. Augusto Castellani ihned využil příležitosti a začal úspěšně napodobovat starodávné výrobní technologie. Tento mladý šperkař dosáhl překvapivě velkých úspěchů a v jeho dílnách vznikaly šperky bohatě zdobené filigránem a granulací, jen málo se odlišující od svých antických předloh. Společnost Castellani byla v té době na výsluní své popularity. I dnes můžeme koupit půvabné výrobky této šperkařské společnosti, bohužel ale za cenu, která se značně blíží ceně antických originálů.

Italská mikromozaika, antikizující motiv.Na vlně romantismu se ženy nechávaly zobrazovat v podobě antických hrdinek a na obrazech, stejně jako v reálném životě, nesměly chybět zlaté „antické“ šperky. Nesmíme opomenout ani další druh šperku, vzniklého v kontextu všeobecné záliby v archeologických nálezech – italskou mikromozaiku. Za člověka, který techniku mikromozaiky oživil, je považován italský umělec Giacomo Raffaelli, který - inspirován antickými předlohami - vytvářel vskutku mistrovská díla. Některé jeho mikromozaiky mohly obsahovat i 5000 sklíček na jeden palec čtvereční. Největší rozkvět této techniky připadá právě na 19. století, kdy byly šperky zdobené antikizujícími motivy považovány za nejlepší italský suvenýr. Výše zmíněný šperkařský dům Castellani také vyráběl šperky zdobené touto technikou. Ústředním námětem pro mikromozaiku byly antické stavby a mytologické scény. Šperkaři z dílny Castellani nacházeli inspiraci v pozdně antických, byzantských nebo egyptských mozaikách. Vzniklé mozaiky byly zasazovány do všemožných šperků na způsob gem nebo kamejí.

 

Autorka textu: Viktoria Čisťaková
(Národní muzeum)

Komentáře

Přidat komentář


Fatal error: Allowed memory size of 134217728 bytes exhausted (tried to allocate 33024 bytes) in /data/web/virtuals/20567/virtual/www/modules/system/image.gd.inc on line 256