Ženy v archeologii: Gertruda Bell

Až po několika letech po její smrti se ukázalo, jak velkou roli hrála tato žena v rozvoji archeologie a politického dění na Blízkém východě. Gertruda byla ženou, která si - nehledě na společenské konvence své doby - zvolila život cestovatelky a dobrodruha. Své okolí fascinovala svou nekonečnou vitalitou a nezkrotnou vůlí, díky které se dokázala prosadit nejen jako významná badatelka na poli archeologie, nýbrž i jako úspěšná antropoložka, cestovatelka a politička. I přes intenzivní práci a cestovatelské nasazení zůstala půvabnou a elegantní dámou, která se dokázala i v poušti oblékat podle posledních pařížské módy. Všude kde se objevila, ať už šlo o akademické prostředí, oficiální recepce anglické smetánky nebo výzkum pravěké lokality, byla Gertruda Bell centrem pozornosti. Archeolog David Hogard o ní napsal: „Žádná z žen té doby nedosahovala kvalit Gertrudy Bell. Její záliba ve vyčerpávajících a nebezpečných dobrodružných cestách společně s jejími vědomostmi a zájmy, její pozoruhodné znalosti v oblasti archeologie, dějin umění a literární nadání, její upřímný zájem o lidi všeho druhu, porozumění politickým událostem, úcta k morálním hodnotám, její až mužská vitalita a výkonnost – a navíc doprovázeno ženským šarmem a nezkrotným romantickým duchem.“

Gertruda se narodila v roce 1868 v bohaté rodině anglického šlechtice. Její dědeček Sir Lowthian Bell byl významný učenec své doby. Říkalo se, že Gertruda podědila nejen jeho značný majetek, ale i jeho brilantní inteligenci. Velký podíl na její rozvoj měla i její nevlastní matka Florence Olliffe. Florence napsala několik úspěšných románů, povídek a dokonce i operu, její salon navštěvovali významní umělci a spisovatelé. Malá Gertruda strávila své dětství v prostředí, kde se pohybovala intelektuální elita své doby, což se nemohlo neprojevit v její povaze. V roce 1884 ve věku 16 let Gertruda nastoupila do Queen´s College v Londýně, což byla jedna z mála dívčích škol v Anglii, kde dívka z vyšší společnosti mohla získat lepší vzdělání. Bohužel, ve viktoriánské Anglii dívčí školy nabízely vzdělání, které se více soustředilo na výuku společenského chování nežli na studium exaktních věd a dějepisu. Ale Gertruda, jako ctižádostivá žákyně, se začala věnovat samostudiu se zaměřením na humanitní obory. Není divu, že studium na dívčí škole nenaplnilo její očekávání a Gertruda toužila vrátit se do rodinného sídla. Jedinou její útěchou byly pravidelné návštěvy londýnských obrazáren a muzeí. Po dvou letech studia v Londýně se rozhodla porušit společenské konvence a nastoupila na vysokou školu v Oxfordu. I pře veškerá omezení kladená ženám v tehdejší době si Gertruda užívala jak samotného studia na vyhlášené univerzitě, tak i společenských a sportovních aktivit. Návrat domu jí ale přinesl menší zklamání. I přes svůj intelekt, vzdělání a ambice byla Gertruda nucená se na neurčitou dobu vzdát svých snů o práci a začala vést poklidný a usedlý život, jak si toho vyžadovaly tehdejší společenské normy. Ani soukromý život jí nepřinesl vytoužené štěstí. I přes to, že hlavní životní náplní pro slečnu z viktoriánské éry bylo úspěšné manželství, Gertruda Bell byla i po ukončení školy stále neprovdaná. Nemůžeme se ovšem divit tomu, že mladá, vzdělaná a inteligentní Gertruda kladla na svého budoucího manžela velké nároky. Za celý svůj život Gertruda milovala jen tři muže: první byl zamítnut její rodinou, druhý byl ženatý a třetí sám odmítnul její návrh na manželský svazek. Nehledě na neustálý pocit osamělosti byla Gertruda pevně přesvědčena, že v tomto světě není možné si najít manžela, který by byl stejně inteligentní, chápavý a liberální jako její milovaný otec. Navíc měla obavy, že případné manželství omezí její svobodu a znemožní jí cestovat a pracovat.

Gertruda těžce nesla nucenou nečinnost a než aby se nudila v rodném sídle, začala studovat perštinu a orientální kultury. Nové jazykové vědomosti a touha po cestování vedly k tomu, že se slečna Bell vydala na osudovou cestu do Teheránu, kde se vášnivě zamilovala do mladého diplomata Henryho Kagodana. Zdálo se, že konečně našla muže sobě rovného. Mladý pár sdílel společnou zálibu pro perskou poesii, sport a cestování. Bohužel, rodina Bellových nebyla z tohoto svazku příliš nadšena a Gertruda byla nucená ihned zrušit zásnuby. Devět měsíců poté Henry nečekaně umírá. Po tomto životním zklamání se Gertruda s ještě větší vervou pustila do studia perštiny a arabštiny, navíc začíná psát svůj cestopisný deník, plný dobrodružných příhod a důvtipného popisu orientálních krajin. Po návratu do Anglie byla na základě tohoto deníku vydána kniha povídek a esejí, která se těšila velké oblibě a následně se dočkala dotisku. Gertruda Bell se ukázala být i nadanou překladatelkou a začala pracovat na překladu poémy ze 14. století od básníka Háfeze, ke které navíc vypracovala všeobecný přehled perské literatury. Gertruda si plnými doušky užívala svůj svobodný život a její impulzivní nátura ji hnala do dalších dobrodružných výprav napříč Evropou, Severní Afrikou, Tureckem a nakonec i dvakrát kolem světa. Po vyčerpávající překladatelské činnosti se Gertruda vydala na cesty po Blízkém východě. Tam se věnovala studiu arabštiny a samostatně podnikla výpravu do bájného města Petra, zahaleného rouškou tajemna a střeženého vyprahlou pouští. Během výpravy tato žena musela sama překonat nespočet překážek, ať už se jednalo o nevůli a byrokracii ze strany místní vlády nebo nebezpečnou cestou přes poušť, kdy musela tato mladá Evropanka trávit dny a noci v sedle a přespávat ve skromném obydlí domorodců. Díky svému vrozenému taktu a šarmu si Gertruda získala důvěru - ba co více! - i respekt svých průvodců, kteří se k této ženě chovali tak, jako kdyby byla plnoprávný člen jejich společenství. Následovaly i další cesty: Jáva, Indie, Barma a Japonsko. Na svých cestách se Gertruda stále věnovala studiu cizích jazyků. Je to skoro k nevíře, ale tato žena mluvila německy, italsky, francouzsky, perštinou, arabsky, turecky a dokázala se domluvit v japonštině a hindštině.

V roce 1899 Gertruda cestovala po Řecku, kde se její pozornost soustředila na antické památky a návštěva archeologického výzkumu ještě více podnítila její zájem o pravěk a starověk. Postupem času Gertruda konečně pochopila, že nekonečné cestování a studium jazyků už nemohou naplnit její touhu po poznání a archeologie nabízela nové „životní dobrodružství“. V roce 1905 odjela do severní Sýrie s cílem prozkoumat a zdokumentovat římské a byzantské lokality. Během své místopisné expedice se Gertruda na delší dobu zdržela v chetitském městě Mahalaç, kde pracovala na četných kopiích chetitských nápisů. V stejném roce zahájila archeologický výzkum na Binbirkilise (jižní Turecko) - místě, kde se našly četné ruiny pozdně antických a byzantských kostelů. Své poznatky publikovala v knize „Tisíc a jeden kostel“ jako soupis raně křesťanských kostelů a klášterů. Mnohé z nich ještě nebyly publikovány. V letech 1907-1914 Gertruda Bell cestuje po Blízkém východě s cílem zmapovat nejen archeologické lokality, ale i zdokumentovat místní kulturní tradice, lidové kroje a historii. V roce 1907 vychází její nová kniha „Sýrie: Poušť a obilí“, která do detailů popisuje cestu po Orientu, během níž navštívila legendární místa jako Damašek, Jeruzalém, Bejrút, Antiochii a Iskenderun. V roce 1909 neúnavná Gertruda znovu odjela do Mezopotámie a zúčastnila se německé archeologické expedice, pro kterou dělala kresebnou dokumentaci chetitského města Karchemiš. Gertruda pracovala i v Uchajdiru – odlehlé pevnosti z dob dynastie kalifů Abbásovců. Vysloužila si zde dobrou pověst dokumentátorky a kreslířky, což jí umožnilo pracovat na dlouhodobém výzkumu na lokalitě Karadağ, který vedl William Ramsay – přední odborník na biblickou archeologii.

Její neklidná povaha toužila po dalším dobrodružství, a tak v roce se v roce 1914 rozhodla pro cestu plnou nebezpečí a nástrah do nitra Arabské pouště, kterou navštívilo jen několik Evropanů. I přes veškerá varování od oficiální vlády ohledně možných útoků ze strany místních kmenů odvážná Gertruda zorganizovala velkou výpravu do končin pro Evropany zcela neznámých. Jak bylo předpovídáno, po několika týdnech cesty byla karavana zajata a jen díky svým výtečným diplomatickým a jazykovým schopnostem byla slečna Bell propuštěna na svobodu. Po návratu do Londýna pilně pracovala nad vydáním svých cestopisných deníků, které v té době měly velkou hodnotu, a to jak z etnologického, tak i historického hlediska.

Nesmíme zapomínat ani na to, jak významnou roli sehrála tato žena v politickém dění své doby. Během první světové války byla spolu s dalšími odborníky na orientální kultury povolána do Káhiry, kde začala pracovat pro „Arabský sekretariát“ – oddělení, které mělo regulovat dění na Blízkém východě. Gertruda byla prostředníkem mezi oficiální britskou vládou a iráckými kmeny, které dosti často neměly příznivé vztahy mezi sebou, natož se západní velmocí. Před skupinku diplomatů a cestovatelů byl postaven nelehký úkol – mírové sjednocení odlišných etnických a náboženských skupin do jednotného státu. Lawrence z Arábie a Gertruda Bell doporučili britské vládě (která politicky a ekonomicky kontrolovala území Iráku) dosadit na místní trůn krále Fajzala bin Husajna. Volba tohoto kandidáta byla úspěšná, jelikož nový král měl pocházet z rodu samotného proroka Mohammeda a Británii se zamlouvala jeho liberálnější politika. Jako jedna z mála se tato žena snažila nejen o politickou nezávislost iráckého státu, ale i o jeho kulturní rozvoj. Za oficiální podpory krále Faizala se snažila o zavedení státní ochrany pro kulturní a historické dědictví Iráku. K tomu všemu se aktivně podílela i na založení veřejné knihovny Maktabat al-Salám – Knihovny míru, která posloužila jako základ pro národní knihovnu v Bagdádu.

I přes svůj aktivní politický a kulturní život Gertruda nikdy nezapomínala na svou zálibu pro archeologii. Jednou poznamenala, že jen z archeologie má největší potěšení a naplnění. V šestatřiceti letech se rozhodla studovat archeologii u známého historika a archeologa Salomona Reinacha, který se na několik let stal jejím hlavním učitelem a blízkým přítelem. První světová válka nedovolovala Gertrudě věnovat se její oblíbené činnosti, ale i přes svou zaneprázdněnost se neúnavně snažila podporovat archeologické výzkumy v Iráku. Gertruda Bell se aktivně podílela na založení Archeologického muzea v Bagdádu, které bylo oficiálně otevřeno až rok po její smrti.

Tato pozoruhodná žena se zapsala do dějin nejen jako neúnavná cestovatelka a dobrodruh ze začátku 20. století, ale i jako jeden z hlavních odborníků na archeologické památky Blízkého východu. Jako ředitelka oddělení starožitností v Bagdádu se podílela na vytvoření jednotné sbírky, která měla reprezentovat bohaté kulturní dědictví Iráku. Měla na starosti i četné archeologické výzkumy. Jako zakladatelka sbírky, hlavní kurátor a ředitelka oddělení pro starožitnosti se Gertruda Bell ještě za živa stala legendou. Její nezlomná vůle a entuziasmus jí umožnily dosáhnout v té době pro ženu neuvěřitelných úspěchů, kterými byli fascinováni jak její současníci, tak i následovníci.

Autorka textu: Viktorie Čisťakova
(Národní muzeum)

Literatura:
Getzel M. Cohen, Martha Joukowsky, 2004: Breaking Ground: Pioneering Women Archaeologists.

Adams, A. 2010: Ladies of the Field: Early Women Archaeologists and Their Search for Adventure.

Komentáře

Přidat komentář


Fatal error: Allowed memory size of 134217728 bytes exhausted (tried to allocate 33024 bytes) in /data/web/virtuals/20567/virtual/www/modules/system/image.gd.inc on line 256