Jan Erazim Vocel (1802-1871)

Život
J. E. VocelJan Křtitel Erazim Vocel se narodil 23. srpna 1802 v Kutné Hoře. Jako dědic otcovy živnosti se měl stát pekařem, ale nakonec ho rodiče dali na studia. Tak se mladý Vocel dostal na novoměstské piaristické gymnázium do Prahy, v roce 1822 už navštěvoval přednášky na Filozofické fakultě pražské univerzity. Za studií se především četbou poezie zdokonaloval v českém jazyce a učil lásce k vlasti (jeho předchozí vzdělání bylo německé), sám se pak snažil o vlastní literární tvorbu. Později (1824) přerušil pražská studia a vydal se pěšky do Vídně, kde získal místo vychovatele v šlechtické rodině Černínů z Chudenic, pak v rodině Pallavicinů, Šternberků, v rodině knížete ze Salm-Salmu, u hraběte Kálnokyho a naposledy u hraběte Harracha. Během těchto let měl Vocel příležitost poznat nejen Rakousko, ale i Slovensko, Maďarsko, Moravu, Německo a Holandsko. Měl čas věnovat se psaní poezie a česká veřejnost ho znala jako autora cyklu Přemyslovci (1838), Meč a kalich (1843), Labyrint slávy (1846 - zde jsou už zastoupeny archeologické nálezy i dobové teorie o původu Slovanů), což se uvádí jako doklad jeho rostoucího zájmu o českou historii. S literárními ambicemi se Vocel rozloučil básněmi Před březnem roku 1848 a Po březnu roku 1848, tedy politickými alegoriemi.

V roce 1842 Vocel definitivně skončil s profesí vychovatele, z které si pro budoucí životní dráhu odnesl mnoho užitečného, a usadil se natrvalo v Praze. V letech 1843–1850 byl na doporučení Šafaříka jmenován redaktorem Časopisu Národního muzea. Od počátku prosazoval vědecký charakter Muzejníku, podařilo se mu postupně omezit podíl literárních příspěvků a soustředil se na historii, filologii a publikaci starých písemných památek, zavedl do časopisu archeologii. Ve stejném roce se oženil s mladou básnířkou Barborou Jaroslavou Štětkovou. Ta bohužel o tři roky později podlehla na tuberkulózu a zanedlouho poté i jejich dcerka Růženka. Druhé manželství uzavřel Vocel roku 1849 s o 21 let mladší Matyldou Hovorkovou.

Vocel pronikl i do Královské české společnosti nauk, na jejíž schůzi v únoru 1843 byl navržen Václavem Hankou za mimořádného člena (zřejmě za to ale vděčil příteli Palackému, kterého znal z Vídně), 1846 byl pak zvolen členem řádným. Na půdě společnosti pak přednesl (zpočátku německy, od roku 1850 česky) řadu přednášek na témata ze svého širokého okruhu zájmů. V roce 1849 převzal Vocel na rok funkci ředitele společnosti, taktéž v roce 1861, v letech 1851-53 byl zvolen sekretářem a znovu zase v roce 1866.

S rozhodnutím věnovat se archeologii začíná Vocel studovat odbornou literaturu a psát (o tom podrobněji později). Zřejmě díky jeho německým pracím se v Praze po roce 1845 objevují cizí archeologové zvučných jmen. První byl na návštěvě u Vocela Švéd Fréderic-Louis Troyon, dále Dán J. J. A. Worsaae, dokonce samotný C. J. Thomsen, tvůrce rozdělení pravěku na tři doby. Hlavním pojítkem Vocela s Dánskem se stalo hlubší přátelství se sekretářem kodaňské společnosti severských starožitností Carlem Christianem Rafnem. V roce 1848 došlo k obměně složení (místo Thuna, Helicha, Krannera, Kaliny nově jmenováni Karel Václav Zap, Karel Jaromír Erben, autor sešitového díla o hradech F. A. Heber a sběratel mincí Vilém Kilián). Podle nového protokolu o pěti bodech se měly schůze sboru konat každý měsíc za účelem rokování o nových nálezech, o způsobech jak národní starožitnosti chránit, měly být předkládány starožitnosti nově darované NM, číst dopisy zaslané sboru, měly se zapisovat výsledky rokování a podávat čtvrtletní zprávy o činnosti sboru. Po přerušení kvůli událostem roku 1848 byl sbor obnoven až v roce 1851 ovšem pod dohledem úřadů (nastala éra Bachova absolutismu).

Vocelovo předsednictví trvalo 17 let, za tu dobu se ve sboru vystřídalo 80 až 90 členů plus hosté a konalo se asi 140 schůzí, na 120 byl Vocel přítomen a vedl jejich jednání, také protokoly schůzí, deník sboru, jeho účetnictví a korespondenci. Kromě toho mu v roce 1847 připadla i péče o muzejní archeologickou sbírku, která v té době čítala kolem 700 kusů. V roce 1850 byla přikoupena Pachlova sbírka, v červenci téhož roku byla sbírka otevřena veřejnosti (budova na Příkopě). V tradici sboru byla péče o nemovité – hlavně stavební – památky, od roku 1854 Vocel zasahoval také z pozice konzervátora pro Prahu v rámci nově zřízené Ústřední komise pro výzkum a zachování stavebních památek ve Vídni. Například úspěšně svedl boj o záchranu a restauraci rotundy sv. Kříže, Týnského chrámu, restaurace kostelů sv. Štěpána, P. Marie Sněžné a dalších a dalších objektů i mimo Prahu. S činností ve sboru je také spojena jedna z Vocelových největších organizátorských zásluh, a to vytvoření archeologického periodika. První sešit Památek archeologických a místopisných vyšel na počátku roku 1854.

Je třeba také zmínit zakladatelský podíl Vocela v oboru dějin umění, konečně archeologická a umělecko-historická práce se u něho všude prolíná. Už ve 40. letech ho zaujala románská architektura (po roce 1850 odstranil vžitý název „byzantinský sloh“), provedl její první soupis, významné jsou jeho soudy o umění doby Karla IV., osvětlil osobnost Tomáše z Modeny, byl zakladatelem studia našich středověkých miniatur. Jeho posledním velkým dílem v tomto oboru byla studie o Velislavově (Lobkovické) bibli.

Vocelova politická dráha, zahájená obrannými články v německém tisku kolem roku 1840 a pokračující publikováním v Časopisu Národního muzea, vyvrcholila aktivním děním na jaru 1848 v Praze a získáním mandátu říšského poslance ve Vídni. Po ztrátě víry v konstituční vývoj se od politiky rychle stáhl do vědeckého soukromí a zaměřil pozornost na pražskou univerzitu. Jako člen Královské české společnosti nauk měl právo veřejně přednášet na kterékoliv univerzitě v Rakousku, jelikož však chtěl být rovnou mimořádným profesorem české archeologie a dějin umění byla cesta složitější. Byl jmenován roku 1850, o rok později se pak ucházel o estetiku, ale jeho žádost byla zamítnuta. V roce 1862 byl pak jmenován řádným profesorem archeologie, dějin umění a české literatury, kterou předtím 8 let suploval. Poslední z jeho profesorských povinností bylo členství v habilitační komisi. Co se týče jeho přednášek, Vocel  rád také vykládal o „krasovědě“, o klasické archeologii, o právu, o paleografii, o numizmatice. Čímž jsme se dostali k další oblasti jeho působení, v roce 1861 se stal totiž kustodem numizmatického kabinetu a do roku 1867 zkatalogizoval 6200 mincí, při čemž obdržel mizivou finanční odměnu, nicméně vykonával tento úřad až do konce života.

V rámci své profesury podnikal Vocel různé studijní cesty, z nichž zmíníme ty zahraniční. V roce 1852 podnikl cestu, při které navštívil Vídeň, Lublaň, Benátky, Brixen, Salzburg, Linec, všude navštěvoval muzea. Druhá cesta vedla do Francie. V roce 1870 se měl zúčastnit světového archeologického kongresu v Bologni, který byl odložen kvůli vypuknutí prusko-francouzské války, ale Vocel Itálii stejně navštívil. Byla to jeho poslední cesta, neboť během zimy po návratu se silně zhoršil jeho zdravotní stav. 16. září 1871 v Praze Jan Erazim Vocel zemřel na ochrnutí plic.

Dílo
Počátkem Vocelovy práce v oblasti archeologie byl článek O zachování starobylostí českoslovanských (1843), který chápeme jako teoretický program pro chystaný obor. Vocel zde využil nedávno vydaný spis Francouze Batissiera Éléments d'archéologie nationale (1843), odkud převzal termín „národní archeologie“. Dále autor zdůvodňuje význam hmotných památek jako historického pramene pravdivějšího než písemné zprávy a upozorňuje na celoevropskou tendenci k ochraně památek.

V roce 1845 vyšla v němčině první Vocelova archeologická kniha s názvem Grundzüge der böhmischen Alterthumskunde. Autor vycházel především z chudé muzejní sbírky a z Kalinových Böhmens heidnische Opferplätze, Gräber und Alterthümer (1836), ale také z cizí literatury, převážně německé. Materiál je tu sice roztříděn podle druhů na kámen, kov, keramiku,…, ale severský třídobý systém tu ještě není použit, přestože ho Vocel znal. Hlavní otázkou té doby, tudíž i Vocelovou zůstává problém etnické příslušnosti pravěkých památek, kterou řeší z opět typicky dobového nacionálního hlediska jako odpověď na podobné snahy ze strany Němců, tudíž připisováním dokonalejších památek Slovanům a těch ostatních Germánům. Vocel tu podal první systematický popis českého pravěkého materiálu a hlavně sepsáním této práce položil základ ke skutečné vědecké činnosti.

Pravěk země české

V roce 1847 vycházejí v Časopisu Národního muzea Začátkové českého umění, což je obsáhlé pojednání, které se snaží zachytit vývoj umění od jeho počátků. Vocel zde už uznává dobu kamennou, i když si není jist kam ji zařadit. Objevují se tu už názory typické pro jeho další dílo, a to: přičtení bronzové industrie Keltům a vyzdvižení jejího významu na úkor keramiky a pohřebního ritu. (Vocel zastával stanovisko, že hliněné nádoby z pravěkých nálezů jsou tak rozmanité, že v nich nelze objevit žádnou zákonitost a tudíž se nehodí k bližšímu určování doby nálezu). Další článek O předhistorických obyvatelích České země (1850) je zřejmě zkrácená verze Vocelovy první přednášky o pravěku v letním semestru 1850 na pražské univerzitě. Pojednává o etnických dějinách staršího pravěku v rámci evropském, dá se říct až euroasijském, archeologický materiál tentokrát nebere v potaz. Způsob života prvních lidí líčí podle Tomíčkovy Doby prvního člověčenstva (1846). Důležité je, že je zde formulována myšlenka o základním významu výroby nástrojů pro odlišení člověka od zvířete. Také zde Vocel jako jeden z prvních aplikuje metodu „linguistické paleontologie“, jejíž podstatou je srovnávání jazyků, které může objasnit původ národů.

Největší důležitosti v 50. letech nabyla práce na analýzách pravěkých bronzů, která znamenala jeho první významný přínos evropské prehistorii. Vocel vyšel z předpokladu, že různé složení bronzů může souviset s různými obdobími či národy pravěku. Za pomoci univerzitních chemiků provedl od roku 1847 řadu analýz bronzů z muzejní sbírky (metodu označil jako stanovení chalkometrické hodnoty podle prubířského kamene), výsledky pak uveřejnil v práci Archäologische Paralellen (1853). Dospěl ke stanovení tří tříd, seřazených podle evolučního principu, přičemž až na nepatrné výjimky třída A odpovídá pozdní době bronzové, třída B laténu a C době slovanské. Bohužel tradice a nutnost spojit nálezy s etniky zavinila, že dobu bronzovou přisoudil Keltům, tudíž laténské bronzy musel ve své chronologii posunout níže a připsat Germánům v době římské. Práce vzbudila ohlas i za hranicemi a o rok později byla přeložena do dánštiny. (Zde se sluší podotknout, že téměř zároveň s Vocelovým pojednáním vychází studie švédského přírodovědce Berlina, docházející téměř k totožným výsledkům. Berlin též upozornil Vocela, že u bronzů nelze hodnotit jen složení, ale i tvarový a stylový prvek. Vocel pak připojil ke své práci ještě druhou část – 1855 – kde vytvořil sedm tvarových a výzdobných skupin, které paralelizoval s chemickými třídami).

Životním dílem Vocela je bezpochyby Pravěk země české (1868). Na rozdíl od dosavadních zpracování nejstarších českých dějin se snažil vycházet hlavně z archeologického materiálu, alespoň pokud šlo o slovanský pravěk. Druhý díl je zamýšlen spíše jako přepracování, doplnění a rozšíření Šafaříkových Slovanských starožitností, archeologické prameny zde pozvolna ztrácejí na významu spolu s narůstáním pramenů historických, až jsou degradovány na ilustrační doprovod. Nicméně právě za tento druhý díl mu petrohradská univerzita udělila čestný doktorát v oboru slovanské filologie 1869.

V posledních třech letech života se objevuje několik prací a přednášek odvozených od Pravěku nebo jej doplňujících, vyniká skupina prací věnovaná kamenné a bronzové době na území evropského Ruska (zejména Die Bedeütung der Stein- und Bronzealterthümer für die Urgeschichte der Slaven, 1869), kde Vocel poukázal na odlišnost sibiřských bronzů od evropských.

řád DanebrogNa tomto místě se přísluší shrnout působení Jana Erazima Vocela a zdůraznit, v čem spočívá jeho nesporný přínos pro vývoj české archeologie. Musíme si uvědomit, že v době příchodu Vocela do Národního muzea u nás archeologie jako věda prakticky neexistovala. Spíše se jednalo o romantickou zálibu několika starožitníků. Za necelých 30 let Vocel dosáhl toho, že se archeologie stala skutečným vědním oborem majícím svůj program a systém, universitní katedru a další instituce, odborný časopis a literaturu. Vocelova profesura patří k prvním ve světě. Jazykové schopnosti mu umožnily styk s ostatní Evropou a potřebný rozhled po světové literatuře, přijímání významných podnětů a naopak umožnily zahraniční odborné veřejnosti, aby si všimla jeho práce. Podstatný je jeho zájem o hledání nových cest a obohacování oboru užitečnými poznatky z jiných směrů jako historie, filologie, etnografie, folkloristika, numizmatika, geologie, mineralogie, paleontologie, antropologie, chemie aj. V samotné vědecké práci prosadil zásadu primární důležitosti hmotných památek a s úspěchem používal srovnávací metodu. Dostalo se mu za života řady ocenění. Od roku 1850 byl čestným členem družstva pro jihoslovanské dějiny v Záhřebu, 1851 byl zvolen mimořádným členem císařské akademie věd ve Vídni, 1858 se stal členem Towarzystwa przyjaciól nauk v Krakově, pak členem ve výboru Germánského muzea v Norimberku, 1864 členem Moskevské archeologické společnosti a 1867 v Maatschapij der nederlandischen Letterkunde v Leidenu.

Samozřejmě, že Vocelova práce má své nedostatky, z nichž většina byla podmíněna dobou a prostředím. Je to určitý vliv romantismu, dále vlastenecká motivace, která v některých případech oslabovala jeho kritický soud a objektivitu – viz nezlomná víra v Rukopisy. Některé chyby ovšem nelze omluvit dobovými důvody, a to nevyváženost zájmu (doba kamenná je paradoxně nejslabším místem jeho Pravěku), neznalost terénní práce či podcenění výpovědní hodnoty třeba keramiky a jiných materiálů. Vynořila se i výtka, že Vocel nevytvořil svou školu. A přece svými přednáškami působil na řadu studentů, kteří později v archeologii vynikli, např. J. L. Píč, Jelínek, Miltnerové a další méně známí. Nebylo jeho vinou, že byl takovou osobností, že po jeho smrti se dlouho nenašel důstojný zástupce.
 

Odkazy:
Básník český, ale hlavně zakladatel archeologie naší - O J. E. Vocelovi v Toulkách českou minulostí v Českém rozhlase Praha 7. října 2012

Zdroj:
zejména: Sklenář, K. 1981: Jan Erazim Vocel. Praha.
dále pak:
Böhm, J. 1954: Sto let Památek archeologických, Památky archeologické XLV, 1-34.
Chytil, K. 1903: O působení Vocela v oboru dějin umění, Památky archeologické XX, 298-305.
Píč, J. L. 1903: O Vocelově Pravěku země české, Památky archeologické XX, 292-297.
Sklenář, K. 1971: Jan Erazim Vocel a počátky archeologické vědy v Čechách (K 100. výročí Vocelova úmrtí), Památky archeologické LXII, 315-321.
Vrchlický, J. 1903; Vocel básník, Památky archeologické XX, 306-316.
 

Autorka: Lucie Vélová
(Národní muzeum)

Štítky: 

Komentáře

Přidat komentář


Fatal error: Allowed memory size of 134217728 bytes exhausted (tried to allocate 33024 bytes) in /data/web/virtuals/20567/virtual/www/modules/system/image.gd.inc on line 256