Markvartice – sídlo aristokracie, či svatyně doby laténské?

Čtyřúhelníkové valy z doby laténské v Mšeckých Žehrovicích u Rakovníka jsou zájemcům o archeologii jistě dobře známy. Lokalita, jíž proslavila „hlava Kelta“, však není na našem území zdaleka jediná. Pozornost si zaslouží i podobně významné místo, ležící 10 km západně od města Jičína, poblíž vsi Markvartic. Na zdejších polích se nacházejí pozůstatky čtyřúhelníkového ohrazení, nazývaného v českém archeologickém slangu německým termínem Viereckschanze.

Do Markvartic se dá nejlépe dostat autobusem z Mladé Boleslavi. Odtud je nutno vydat se přibližně dva kilometry po silnici směrem na Zeleneckou Lhotu. Z ní odbočte k blízkému kravínu, na polní cestu směrem na Hřmenín. Umístění lokality v terénu přibližují informační tabule při cestě, není tedy možné ji minout. Již z dálky můžete spatřit vztyčené dřevěné sloupy a konstrukci, připomínající místo někdejšího vstupu. O dnešní úpravu památky se zasloužilo Občanské sdružení Keltská svatyně Markvartice. To příležitostně pořádá přednášky pro veřejnost a slavnosti ve spiritistickém duchu. Archeoastronomické důvody, proč se Markvarticím přezdívá „Keltská svatyně“, jsou naznačeny ve zdejších doprovodných textech, my se zde však pojďme věnovat archeologii.

Co jsou „Viereckschanze“?
Čtyřúhelníkové ohrazené areály čtvercového nebo obdélníkového půdorysu se začaly objevovat ve střední a západní Evropě během 2. století před Kristem, tedy v mladší době laténské. Jejich největší koncentraci nalezneme podél středního Dunaje a v severozápadní Francii, rozšířeny jsou však v celé oblasti laténské kultury. V České republice je prozatím doloženo 10 lokalit – kromě již zmíněných Markvartic a Mšeckých Žehrovic také Kokrdov, Třebsko a Skřipel ve středních Čechách, dále Bělčice, Kučeř a Hradiště u Malovic v Čechách jižních. Na Moravě se čtyřúhelníkový ohrazený areál uvádí v Ludéřově u Olomouce, o jeho dataci a funkci se však mezi odborníky stále vede diskuse.

Z archeologického pohledu tvoří tyto areály velice specifickou složku sídelní organizace doby laténské. Nacházejí se nejčastěji v geograficky nevýrazném, přirozeně nijak nechráněném prostranství; jejich obranu zajišťovaly pouze mohutné hliněné valy s tzv. hrotitým příkopem, obíhající bez přerušení obvod celého areálu a palisáda. V tak mohutném opevnění a hlavně v tom, že příkop je neobvykle uvnitř valu a nikoli vně, je některými odborníky spatřován symbolický význam stavby. Celková plocha se pohybuje mezi 1 až 2,5 ha. Názory na její využití se velmi liší. Pravidelně se vyskytuje vodní cisterna, umístěná vždy z vnitřní strany opevnění, nejčastěji v rohu nebo při opevnění. Další zástavba je ale poměrně ojedinělým jevem. Ve starší literatuře byl proto zastáván názor, že se jednalo o ohrazený kultovní areál s obětními šachtami a ojedinělé doklady nadzemních staveb byly interpretovány jako pozůstatky chrámu. Po revizi nálezového fondu v 90. letech 20. století se však ukázala podobnost s běžně známými zemědělskými sídelními areály. Doklady hospodářských staveb (sýpek) a charakter keramického a kovového mobiliáře dnes proto vedou k úvahám, že se jednalo o obydlí výše postavených členů společnosti. Jistě vyloučit však nelze ani rituální či shromažďovací roli. Velkým problémem nadále zůstává bližší datování, neboť obvykle nelze určit, které objekty uvnitř těchto areálů existovaly současně s opevněním.

Čtyřúhelníkové ohrazení v Markvarticích je známo již od roku 1844, kdy Josef Vojtěch Hellich, malíř a první profesionální terénní archeolog u nás (pracoval v Národním muzeu) jako první zachytil jeho podobu. Nejstarší popis valů pořídil markvartický farář F. M. Vetešník před rokem 1842. Detailní průzkum provedl až mezi lety 1969-72 J. Waldhauser ze Severočeského muzea v Liberci. Kormě početných sondáží zde proběhla i geofyzikální a letecká prospekce. Výsledkem je bohatý nálezový fond, obsahující stavební relikty a keramické i kovové předměty, odkazující jak na profánní, tak sakrální význam areálu. Areál má nepravidelně lichoběžníkový půdorys o rozměrech 180 (jižní strana) x 150 (severní strana) x 125 (západní strana) x 95 m (východní strana). Rozkládá se na mírném severovýchodním svahu. Mohutné sypané valy bez vnitřní konstrukce jsou z východní a západní strany již zcela rozorány, v blízkém remízku se však dodnes dochovaly zbytky více než 5 m širokého příkopu s hrotitým dnem, které sahalo do hloubky 2,5 m pod dnešním povrchem. Přibližně ve středu východní části valu se nacházel vchod se dřevěným můstkem přes příkop. Uvnitř areálu se našly pozůstatky hned několika objektů.

Při jihovýchodním rohu stávala ve 2. století před Kristem nadzemní kůlová stavba o rozměrech 6 x 5 m. Při jejím odkryvu byla nalezena mazanicová deska s bílým nátěrem. Právě tento objev se stal jedním z argumentů pro předpoklad kultovních aktivit na lokalitě. Těm nahrává i nález hliněné pece přibližně ve středu areálu. V jejím středu byla odkryta dubová polena, uspořádaná do kruhu, na nichž se podařilo zjistit zbytky kdysi vhazovaného prosa, zbaveného pluch. Ve svrchní vrstvě, kryjící pec, byly nalezeny blíže neurčitelné fragmenty tří hliněných předmětů válcovitého tvaru, opatřené čtvercovým otvorem. Nad klenbou ležel kruhovitý předmět, připomínající velice vzdáleně tvar kopí, jeho funkci se ale rovněž nepodařilo určit. Nejasná funkce nálezů, poloha pece, přítomnost (rituálně???) spalovaného prosa a dubového dřeva, považovaného v laténské kultuře za uctívané, vedla A. Rybovou a B. Soudského k interpretaci objektu jako keltské varianty rituálního krbu ze starověkých svatyní. V opačném rohu, tedy při severozápadním nároží, stála ve své době výstavnější stavba s napůl zahloubeným přístavkem. V jejích pozůstatcích byla nalezena bohatá sbírka bronzových a železných spon, bronzové kování nádoby, jehlice a malá faléra, a kromě užitkových hliněných nádob i keramická produkce na mimořádné zpracovatelské úrovni. Tyto předměty podporují interpretaci Markvartic jakožto obytného areálu společenských elit. V takovém případě by Markvartice sloužily jako opevněný velmožský dvorec.

Ojedinělou funerální památku zastupuje na ploše areálu žárový hrob, objevený v roce 1970. V jamce o rozměrech zhruba 2 x 1 m byly v 2. století před Kristem uloženy ostatky muže se skromnou výbavou. Tu tvořila železná spona, hrudka pryskyřice a pravděpodobně železná ozdobná puklice štítu. Zemřelému bylo 50 – 60 let. Vedle jeho hrobu se nalezly uložené zlomky několika keramických mís. Jakou roli zde hrál tento muž za života, můžeme jen hádat. Zajímavý nález byl učiněn 30 m severně od středu areálu. Jde o půlkruh několika kůlových jamek, do nichž bylo podle rozboru kdysi usazeno javorové dřevo. Situaci je připisován kultovní charakter na základě jisté podobnosti s keltskou svatyní u Libenic. Zde sloužily javorové sloupy k zavěšení tordovaných nákrčníků, vyrobených speciálně pro sakrální účely.

Často se zapomíná, že ve 2. a 1. století před Kristem se v okolí zdejšího čtyřúhelníkového ohrazeného areálu rozkládalo rovněž zemědělské sídliště, zapadající svým nálezovým fondem do rámce pozdní doby laténské severovýchodních Čech. Bylo objeveno několik polozemnic; movitý inventář tvořily převážně četné zlomky keramických nádob, kamenné brousky, přesleny, mazanice s otisky prutů a kůlů či fragment železné spony, železný nůž s kroužkovým zakončením a dvě skleněné perly. V jeho blízkosti stával, patrně v téže době, železářský okrsek, doložený četnými nálezy dyzen od měchů, desítek kilogramů strusky a tavicích tyglíků.

O jarní a podzimní rovnodennosti lze z míst, kde stávala brána, pozorovat přímo nad nedalekou vulkanickou horou Veliší, z níž pochází mnoho archeologických nálezů, mj. i z doby laténské, východ slunce. Tato skutečnost podle moderních archeoastronomických teorií řídila umístění vchodu do čtyřúhelníkového ohrazení při jeho stavbě. Zvolená orientace však vůbec nemusí mít astronomický význam, může jít o náhodu a celá teorie by pak byla čirou spekulací. Archeologicky nelze tyto interpretace ani doložit, ani vyvrátit.

Autorka textu: Kateřina Lorencová
(Ústav pro archeologii FF UK)

Literatura:
Rybová, A. - Soudský, B. 1962: Libenice. Keltská svatyně ve středních Čechách. Praha.
Venclová, N. (ed.) et al. 2007: Archeologie pravěkých Čech. 7. Doba laténská. Praha. 
Waldhauser, J. 1970 -71: Výzkum čtyřúhelníkových valů a laténského sídliště u Markvartic, okr. Jičín v roce 1969. Sborník čs. společnosti archeologické 4, 61 – 88.
Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha.

Fotografie lokality byly použity s laskavým svolením autora, pana Jaromíra Marečka. Zbylá dokumentace je převzata z práce J. Waldhausera (2001, 1970-71). Mapový podklad je převzat z internetových stránek mapy.cz.