Klenoty evropské archeologie: Sutton Hoo

Přírodní krásy a kulturní dědictví, to jsou jisté druhy klenotů, které má snad každá země na světě. Jejich kouzlo spočívá především v jedinečnosti a to platí i o archeologických nálezech. V dnešním článku se vydáme na britské ostrovy, abychom si jeden z takových klenotů představili.

Sutton Hoo je název oblasti severně od ústí řeky Deben ležící ve výšce kolem 300 m n. m. poblíž městečka Woodbridge v anglickém Suffolku. Slovo „hoo“ znamená ve volném překladu „kopcovitý výběžek“ (z anglického „spur of a hill“), mohla být pravděpodobně myšlena skupina jedenácti mohyl různých velikostí z období raného středověku. Ačkoli byla velká část těchto mohyl v minulosti vyloupena, v největší z nich, (označované jako mohyla č. 1, výška přibližně 3 m) byl objeven bohatý královský hrob s lodí. Tento objev bývá považován za jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších objevů 19. století. Jedná se o nejbohatší a nejzajímavější hrob nalezený na britském území, v Evropě srovnatelný snad jedině s hrobem franckého krále Childerika (†481), jehož hrob byl objeven roku 1653 v belgickém Tournai. Přesné informace o hrobové výbavě však již nemáme, neboť většina předmětů byla rozkradena v roce 1831 při loupeži v pařížském Cabinet des Medailles.

Mohyly ze Sutton Hoo patřily k rozsáhlému pozemku paní E. M. Pretty, která byla zvědavá na jejich případný obsah a velmi podporovala archeologický výzkum, který zde započal roku 1938 na její popud. Ten proběhl pod vedením Guye Meaynarda, toho času kurátora nedalekého muzea v Ipswitch, který pověřil místního archeologa Basila Browna prováděním výkopových prací. Jeho základními úkoly bylo předběžně prohlédnout terén a vykopat pár pokusných sond. Během tohoto roku byly otevřeny tři mohyly, č. 2, 3 a 4. Majitelka pozemku paní Pretty toužila co nejdříve začít s výzkumem na největší mohyle č. 1, nicméně po dohodě s vedením výzkumu bylo rozhodnuto začít s nejprve s menšími mohylami a až postupně se přecházet k větším, aby bylo možné na nich částečně nacvičit celou práci, a tak předejít poškozením těch větších a možná důležitějších, což se později ukázalo jako správné rozhodnutí.

Mohyla č. 4, se kterou se začínalo jako první, patřila i se svojí délkou 19 m mezi nejmenší. Byly zde nalezeny spálené kosti a fragmenty různých bronzových předmětů, mezi nimiž byla rozeznána část mísy. Jako další na řadu přišla mohyla č. 3 o délce kolem 25 m, která ale nesla na první pohled známky poškození od vykradačů hrobů. Později se ale naštěstí ukázalo, že se jednalo o omyl. Uvnitř výplně z písků a kamenů byl nalezen obdélníkový dřevěný objekt se zakulacenými rohy, patrně rakev. V jedné vrstvě byly objeveny také spálené kosti a fragmenty keramiky, bronzové předměty a kostěný hřeben, později další zbytky spálených kostí se dvěma úlomky keramiky a pozůstatky dvou uren, které napomohly k dataci této mohyly. Součástí hrobu byla i franciska, tedy lehká sekera určená nejen k boji muže proti muži, ale i k vrhání. Její zvláštností byl esovitě prohnutý list čepele. Sekery tohoto typu jsou známé i ze střední Evropy, např. z Německa z poloviny 6. stol., což odpovídá i keramice nalezené v mohyle č. 3. Dobu konání pohřbu odhadli tehdejší badatelé na dobu mezi lety 550 a 600.

Jako poslední v roce 1938 byla vykopána mohyla č. 2, v níž byly objeveny zbytky člunu, na jehož dně byly nalezeny fragmenty skleněného džbánu s mřížovitou reliéfní výzdobou, keramika z doby bronzové, železný prsten a jiné fragmenty železa, dále pak několik bronzových předmětů, např. zlomená přezka, zdobený tenký pásek, apod. Vykopáním této mohyly bylo anglickými odborníky potvrzeno užívání tohoto místa v době bronzové před více než 2000 lety.

Všechny nálezy z tohoto výzkumu rozsáhlého výzkumu věnovala paní Pretty muzeu v Ipswitch. Chtěla však vědět víc o obsahu svých mohyl, především o té největší, proto se znovu obrátila na pana G. Maynarda. Ten další výzkum svěřil opět B. Brownovi. Výzkum započal 11. května 1939 a po dohodě s paní Pretty se začalo s prací na mohyle č. 1. Brown pracoval na místě prakticky sám až do doby, než objevil zhroucenou pohřební komoru. Ta obsahovala netknutý soubor předmětů, které bylo potřeba vyjmout zvláště opatrně a odborně, k čemuž přispěla skupina přizvaných specialistů z celé Británie. Byli to např. M. V. Grimes, profesor prehistorické archeologie a ředitel Institutu archeologie na Londýnské univerzitě (zvláště nápomocný při vyjímání nálezů; roku 1940 publikoval v časopise Antiquity popis celé práce na této mohyle), dále O.G.S. Crawford, odborník na zbraně, zakladatel britské letecké fotografie a editor časopisu Antiquity a Stuart Piggott, profesor prehistorie na univerzitě v Edinburghu s manželkou (kompletní fotografická dokumentace z vybírání pohřební komory). Ostatní fotografickou práci prováděla slečna M. K. Lack a slečna B. Wagstaff. Na výzkumu se také podílela spousta pracovníků Britského muzea v čele s profesorem F. E. Zeunerem ze zdejšího Institutu archeologie, který prováděl půdní analýzy. Zajímavostí je, že do této doby nikdy na území Velké Británie nepracovalo tolik specialistů na jednom místě.

Současně s pohřební komorou byly vyjímány ze země nejrůznější předměty a otisky rozloženého dřeva v písku z lodi. Ta byla postavena z dlouhých štěpených prken, která se navzájem překrývala jako tašky na střeše a následně byla stlučena železnými hřeby, které se nám zachovaly na původních místech v řadách a jsou prakticky jedinými artefakty, které se nám z tělesa lodi zachovaly. Písčitá půda, která byla na loď navršena do podoby mohyly, skrze zrnka písku propouštěla vodu a kyslík, takže prostředí bylo přístupné plísním a houbám. Zásluhou specialistů a jejich dokonalé práci bylo možné tyto otisky perfektně zdokumentovat a zrekonstruovat tak původní tvar lodi. Jednalo se o veslice s délkou přibližně 29 m se zachovanými zámky na vesla v bocích a s pohřební komorou na palubě, kterou prakticky kompletně zabrala. Profesor Grimes ve svém článku z roku 1940 v časopise Antiquity popsal, které předměty byly při odkrývání pohřební komory vidět jako první. Na první pohled prý nejvíce zaujal „velký, fialovo-šedý, kruhový objekt (stříbrný talíř), pod nímž se objevoval okraj dalšího předmětu a sliboval tak příliv nových nálezů“.

Celá pohřební výbava obsahuje více než 260 artefaktů. Z těch nejznámějších a nejzajímavějších se jedná zpravidla o zbraně a jejich příslušenství, šperky, předměty denního užití, umělecká díla a mnoho dalšího. Ze zbraní nelze nezmínit meč spatha se zlatou záštitou a rukojetí s barevnými amaldinovými vložkami, železné kopí se zlatými prvky a štítu, na jehož puklici z vnější strany je vyobrazen dravý pták bojující s drakem (možná symbolika boje dobra se zlem). Zcela jedinečný je objev přilby ze železa a bronzu zdobené stříbrem se zaleštěnou plastickou výzdobou a vystupujícími vložkami ve stylu severské ornamentiky. Objevuje se zde i poněkud záhadný předmět, u něhož není úplně jasná interpretace - bronzovou tyč, kterou je možno zabodnout do země, s kruhem na jejím vrcholu, pod nímž je napříč navlečena čtvercová plocha z bronzových prutů a se soškou jelena na hrotu. Většina badatelů se domnívá, že se jedná o standardu označující např. umístění stanu, nicméně se objevuje i druhá interpretace, že se může jednat o osvětlovadlo. Podobně nevyjasněným artefaktem je velký tyčovitý předmět z broušeného hlazeného kamene s lidskými maskami na vrcholu, nejčastěji považovaný za žezlo. Někteří badatelé se však domnívají, že tento předmět mohl sloužit jako brousek, např. pro rituální potřeby. Komplex zlatých šperků, nejdražší část nálezu, byl popsán jako nejobsáhlejší anglosaský soubor šperků do té doby známý. Obsahoval převážně spony, přezky, zlaté pruty a další předměty. V překrásně zdobené taštičce nošené na pásu byly objeveny dva stříbrné pruty a merovejské zlaté mince, které významně pomohly k užšímu datování pohřbu. V hrobě ale bylo nalezeno ještě dalších 37 různých zlatých mincí. Je možné, že mezi nimi jsou i některé, které snad nechal svého času razit i sám nebožtík. Dále byla nalezena překrásná přezka s hadovitými motivy a několik malých přezek se zlatými obloženími a s vložkami z polodrahokamů. Co se týče předmětů denní potřeby, mohyla č. 1 obsahovala především zdobené nádobí, zejména stříbrné a bronzové mísy, dvě stříbrné lžíce nesoucí jména Saul a Paul v řečtině, dva picí rohy se zdobenými okraji stříbrem a stříbrný talíř s kolkem byzantského císaře Anastasia I., který vládl v letech 491 až 518. V hrobě byly také nalezeny zbytky hudebního nástroje, původně považovaného za obdélníkovou harfu, dnes interpretovanou spíše jako lyru, která byla rozložena na kousíčky, které byly umístěny do bronzové misky importované z Alexandrie.

Umělecký styl milodarů ukazuje nejen na domácí anglosaské prostředí, ale i na Skandinávii, oblast dnešního Německa i Itálie. Nálezový celek je chronologicky nehomogenní, což u podobně bohatých hrobů nebývá výjimkou. Nejstarší nález pochází z konce 4. stol., nejmladší pak ze 7. stol., který je pro datování nejdůležitější. Osobní majetek nalezený v hrobě naznačuje, že se jedná o památník panovníka datovaný do období přibližně mezi lety 640 až 650. Zajímavostí je, že tento pohřeb byl dlouho pokládaný za neprokazatelný, jelikož nebylo nalezeno tělo nebožtíka. Z tohoto důvodu byl tento hrob dlouho považován za kenotaf, tedy symbolický pohřeb sloužící k poctě velkému muži, jehož tělo z neznámých důvodů spočinulo jinde než v obvyklém hrobě. Loď pohřbená v mohyle by mohla symbolizovat např. plavbu (na britských ostrovech nejsou pohřby v lodích obvyklé, jediný další podobný nález pochází z lokality Snape), ze které se nebožtík třeba již nevrátil, tedy proč nemohl být uložen do svého hrobu. Moderní badatelé tuto teorii několikrát napadli s tvrzením, že tělo nebožtíka v mohyle původně bylo, ale nám se již nedochovalo a to následkem působení půdních kyselin, které rozpouštějí vápennou strukturu kostí. Tuto hypotézu se nakonec podařilo potvrdit díky fosfátové analýze prof. Martina Carvera, který objevil negativ těla, které podlehlo kompletnímu rozkladu.

Otázkou ale stále zůstává, komu byl tento pohřeb vypraven. J. Filip ve své encyklopedii uvádí, že by se mohlo jednat např. o krále Aethelrika a nebo Ecgrika, kteří byli patrně jedni z posledních pohanů na anglosaském trůně, naproti tomu The Sutton Hoo Society, organizace vzniklá roku 1984 pro podporu výzkumného projektu a archeologického výzkumu v Sutton Hoo, uvádí, že by se mohlo jednat o Raedwalda, krále východní Anglie, který umírá roku 624. Patřil mezi velké odpůrce křesťanství, nicméně s ním byl nepochybně určitým způsobem seznámen, neboť přijal (byť násilím) křest. Svým netypickým pohřbem tak mohl chtít dát najevo svou skutečnou víru, nicméně však i dokázat, že je s křesťanstvím obeznámen (např. tím, že si myje ruce ve 12 miskách na počest apoštolů).

Bohaté hroby vždy budily pozornost jak v řadách laické veřejnosti, tak mezi odborníky. Jejich zájem ale spočíval spíše v možnosti blíže nahlédnout do na první pohled neviditelných problematik archeologie, jako např. ekonomických poměrů, styků mezi různě vzdálenými územími a zároveň při použití písemných pramenů i pokus o konfrontaci s politickými dějinami. Z pohřbu lodi v mohyle č. 1 v Sutton Hoo se nejspíš nikdy přesně nedozvíme, kdo byl zde pohřben, nicméně i přesto nám tento důležitý nález může částečně zprostředkovat zajímavý náhled do anglosaské společnosti.

Autorka textu: Martina Smetánková
(Ústav pro archeologii FF UK)

Literatura:
Bahn P. - Renfrew C., 2008: Archaelogy. London
Carver, M. O. H. - Evans, A. C. - Fern, C. - Hummler, M. 2005: Sutton Hoo: A seventh-century princely burial ground and its context. London.
Filip J., 1969: Enzyklopädishes Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas 2. Prague. 1414-1415.
Green Ch., 1968: Sutton Hoo. Excavation of royal ship burial. London.
Wilson D.,1966: The Anglo-saxons. Harmondsworth. 40-47.

Online zdroje: 
Who was burried at Sutton Hoo? (British Museum online)
The Sutton Hoo Society