Od noční temnoty k romantickému posezení u svíček

Naši prapředkové měli noci temné, ale již v dávné minulosti ovládli oheň. Ten byl prvním krokem k osvětlení. Oheň jako takový však není velmi praktickým zdrojem světla, protože je špatně přenosný a intenzita světla není velká. Proto nejpozději v mladém paleolitu si lidé začali vyrábět lampy. V tomto období měly lampy podobu plochých kamenných misek, někdy také zdobených. Je pravděpodobné, že se do nich používal zvířecí tuk. Co přesně lidé používali jako knot není jasné, z etnoarcheologických pramenů ovšem plyne, že se mohlo jednat o knoty vyrobené například z lišejníků nebo jiných rostlinných vláken. Největší pozornost studiu těchto lamp byla věnovaná ve Francii. Právě zde se totiž lampy yskytují poměrně často právě v souborech z jeskyní. Vzhledem k tomu, že nástěnné malby období paleolitu se často nacházejí na špatně dostupných místech, byly malby nepochybně vytvářeny právě za svitu těchto lamp.

Poměrně dlouhou dobu nedošlo ve způsobu, jakým se svítilo, k zásadnějším změnám. Až do středověku byly jedním z nejvděčnějších způsobů, jak si večer posvítit, právě olejové nebo lojové lampy. U těchto lamp a kahánků se tvar měnil jen velmi neznatelně, o to pestřejší však byla rozmanitost jejich výzdoby. Zároveň s boomem výroby keramiky v neolitu se tyto lampy začaly vyrábět právě z keramiky, což vytrvalo až do vrcholného středověku.

Celkově jedny z nejkvalitnějších lamp přinesla antika. Tyto keramické lampy byly jednak bohatě zdobeny, ale také pokud byly naplněny kvalitním olejem, tak hořely jasným světlým plamenem a produkovaly pouze malé množství kouře. Zároveň se postupně přešlo od otevřených misek k uzavřeným nádobkám, kde byl pouze malý otvor pro nalévání oleje a tak ani nehrozilo nebezpečí, že se člověk nesoucí lampu opaří horkým olejem. Obecně kvalita světla, které lampa produkovala, závisela hlavně na kvalitě oleje. Nejčastěji se tyto lampy vyráběly z keramiky. Vyskytují se však také lampy bronzové, ty sice nebylo možné rozbít, ale velkou nevýhodou bylo, že se kov zahříval a tak byly u těchto lamp potřebné mnohem větší držadla, aby je bylo možné přenášet.

Další možností bylo využívat louče, které se obvykle vyráběly ze dřeva, smůly a koudele. Louče byly výhodné v případě, že byl osvětlovaný venkovní prostor, v případě vnitřního prostoru musel být alespoň částečně větraný, protože louče hodně kouřily. Vzhledem k tomu, že materiály k výrobě loučí byly vysoce hořlavé, mohly od nich budovy snadno chytnout. Na druhou stranu pokud se louč rozhořela, obvykle hořela spolehlivě a nehrozilo, že ji každý závan větru sfoukne. Proto také byly k osvětlení venkovních prostor hojně využívány. Stejně tak jako k procesím nebo slavnostním událostem, které se odehrávaly za tmy.

Dalším důležitým prostředkem, který se dlouhodobě využíval jako zdroj světla, byly svíčky. Objevují se později než olejové lampy. Lze je rozdělit do dvou základních druhů - kvalitnější svíčky z včelího vosku a levnější svíčky vyráběné z loje. Nejstarší dochované svíčky pochází z Číny z 2. století př. Kr. V antickém světě byl vosk drahý a tak se vyráběly hlavně svíčky lojové. První svíčka z parafínu, který je dnes na jejich výrobu používaný nejčastěji, byla vyrobená v roce 1830. Svíčky zásadně zkvalitnily a zjednodušily manipulaci s osvětlením. Archeologicky jsou zachytitelné především svícny, které sloužily k jejich upevnění. Mohlo se jednat o svícny přenosné, nebo také svícny upevněné do zdi. Pokud se člověk se svíčkou pohyboval venku, bylo potřebné také stínidlo, které zabraňovalo uhašení ohně větrem. Jak svícny, tak i stínidla a lucerny se vyráběly ze všech možných materiálů, od dřeva přes keramiku až po kov. Stěny luceren mohly světlo propouštět buď malými otvory anebo průsvitnými či průhlednými stěnami. Tyto stěny byly v nejdražší variantě ze skla, ale mohly být také z tenké kůže nebo blan různých orgánů, případně také z tence broušené rohoviny. Svit svíčky pak bylo možné zefektivnit tím, že se na svícen namontovalo zrcadlo, které znásobovalo intenzitu světla vycházejícího ze zdroje. Dále mohla svíčka pomoci také jako časomíra, pokud na ní nebo na svícnu byla stupnice, na níž bylo možné odpočítávat čas, který uplynul. V podstatě až do novověku byly svíčky nejlepší možnou variantou osvětlení. Pro běžného člověka se jednalo také o poměrně drahou záležitost a tak bylo potřebné se svíčkami nakládat hospodárně.

K dalšímu zkvalitnění osvětlení došlo až s příchodem svítidel petrolejových a plynových, které se začaly používat zhruba před dvěma sty lety. Až v tomto období přestala být večerní města temnými místy, kde se slušný člověk bál vystrčit nos. Právě plynové osvětlení způsobilo, že se ve městech začalo svítit nejen v domácnostech, ale také venku na ulicích. Budovány byly první plynojemy. Pražský zásobník plynu se například nacházel u dnešní zastávky metra Florenc. Právě plynové, resp. petrolejové lampy se vzhledem k velké svítivosti a minimálnímu kouření i zápachu staly na dlouhou dobu ideálním způsobem, jak si osvětlit prostor, přičemž v mnoha oblastech světa je tento standard osvětlení nejvyšším možným až do dnešních dnů.

Vzhledem k moci svíček udělat z noci den se s nimi pojilo mnoho pověr, jejichž pozůstatky je možné pozorovat až do dnes. Symbol světla je v mnoha náboženstvích symbolem náboženským a tak je časté, že v chrámech jako připomínka některého z rozměrů božství hoří věčný oheň, svítí věčné světlo. Svou vlastnost časomíry si svíčka uchovává jen vzdáleně, a to hlavně v případě adventu, kdy nám čtyři svíčky na adventních věncích ukazují, kolik času ještě zbývá do Vánoc. Konečně světlo bylo chápáno také jako ochrana před zlými mocnostmi, do nedávna se právě tímto způsobem používala svíčka posvěcená v chrámu na Hromnice (2. února), zapalovala se za bouří, aby od obydlí odehnala blesky. Tyto svíčky se světí dodnes, byť je hodnota úkonu výhradně symbolická.

Autorka textu: Katarína Čuláková
(Archeologický ústav AV ČR v Praze, v. v. i.)

Další obrázky si můžete prohlédnout v galerii: