Bitva v Teutoburském lese

Byla to jedna z největších porážek Římanů za celou historii této mocné říše. Roku 9 n. l. byly germánskými bojovníky pod vedením Arminia rozmetány tři legie vedené Quintiliem Varem, se všemi pomocnými sbory. Suetonius píše, že když se císař Augustus o této tragédii dozvěděl, byl do té míry zděšen, že si po řadu měsíců nedával stříhat vousy ani vlasy a občas tloukl hlavou do dveří s voláním: „Quintilie Vare, vrať legie!“. Když byla tato zpráva oznámena, „rozmístil Augustus vojenské hlídky po městě, aby nevznikly nepokoje, a místodržitelům v provinciích prodloužil pravomoc, aby byly spojenecké národy drženy v mezích lidmi zkušenými, na něž si již navykly“.

Již během posledních desetiletí před přelomem letopočtu Římané postupně pronikali do barbarské Germánie a podmaňovali si zdejší kmeny. Nedošlo však k přímému vytvoření provincie, i když zde Římané svůj vliv jistě do značné míry prosazovali. V roce 7 n. l. se stal správcem provincie Galie Publius Quintilius Varus a pod jeho správu spadaly právě i oblasti kolem Rýna. Tento muž měl již značné zkušenosti, protože dříve vykonával funkci správce provincie v Sýrii. Právě v jeho době se ale situace v Germánii značně vyostřila, zřejmě i kvůli jeho necitlivému přístupu a politickým krokům, kterými dráždil Germány. Mužem, který se mu stal nakonec osudným, byl Arminius, Germán, který ovšem vyrostl v zajetí v Římě, kde se naučil mnohé o povaze Římanů i jejich válečných taktikách. Zajímání dětí nepřátel a jejich výchova v Římě byla tehdy běžná praktika. Tito „romanizovaní“ barbaři byli pak dosazováni do čela svých původních kmenů a měli tak zaručovat loajalitu vůči Římu. Ne vždy však tato taktika Římanům vycházela, příkladem může být právě Arminius. Tento muž hrál na jedné straně úlohu Varova přítele a spojence, na druhé straně však tajně připravoval povstání. Věděl, v čem jsou hlavní římské přednosti i slabosti a plánoval proto zaútočit náhle a za takových podmínek, aby Římané svých kvalit nemohli využít. Varus věřil Arminiovi natolik, že dokonce nedbal na varování, které mu přinesl Segestes, Arminiův tchán.

Během pochodu skrze Germánii dostal Varus zprávu o menším povstání nedaleko od plánované cesty. Rozhodl se, že to není příliš velká zacházka a proto se vydal ono povstání zažehnat. Po cestě se již odpojily spojenecké germánské jednotky se záminkou, aby mohly shromáždit další bojovníky na pomoc Varovi. Během postupování špatně prostupným terénem však přišel náhlý útok. Jeho síla byla především ve využití momentu překvapení a zároveň ve vhodně zvoleném terénu, který Germáni dobře znali, ale Římané v něm nemohli utvořit své formace. Po tři dny trvaly boje. Zpočátku se Varovi ještě podařilo udržet organizaci a dokonce vybudovat malý opevněný tábor, ale brzy bylo zřejmé, že situace je beznadějná. Navíc, jak popisují antičtí autoři, po celou dobu bitvy bylo velmi špatné počasí, které ještě ztěžovalo již tak špatné podmínky boje. Varus a spolu s ním i další vysoce postavení muži spáchali v této beznadějné situaci sebevraždu, což mělo na ostatní vojáky jen další děsivý účinek. Většina vojáků padla a mnozí byly zajati. Jen několika málo se podařilo uprchnout. Varovi byla useknuta hlava a poté poslána do Říma.

Šest let po bitvě byla do oblasti vyslána výprava vedená Germanikem, jejímž cílem bylo především porazit Arminia, ale zároveň si Římané přáli prokázat poslední poctu svým padlým. Jak Tacitus píše, „vždyť všechno přítomné vojsko bylo jato soucitem pro příbuzné, přátele a konečně pro válečné neúspěchy a lidský život.“ Samotný pohled na bojiště musel vzbuzovat hrůzu i respekt. „První Varův tábor prozrazoval rozsáhlou rozlohou i rozměry hlavního stanu práci tří legií, v dalším bylo vidět z náspu polozbořeného a mělkého příkopu, že se tam usadily již zeslabené zbytky. Uprostřed planiny se bělely kosti, rozmetané nebo nakupené, jak vojáci prchali, jak se stavěli na odpor. Vedle ležely kusy zbraní a koňské hnáty a na kmenech stromů visely přibité lebky. V blízkých hájích byly oltáře barbarů, na nichž obětovali tribuny a setníky prvních setnin. A ti, kteří přežili tu porážku, vyváznuvše z bitvy nebo ze zajetí, vyprávěli, že tu padli legáti, tam byli vyrváni orlové, kde byla Varovi zasazena první rána, kde neblahým úderem své pravice nalezl smrt, z kterého výstupku řečnil Arminius, kolik bylo šibenic, které jámy byly vykopány pro zajatce a jak se Arminius zpupně posmíval praporům a orlům.“

Přesná lokalizace místa, kde se krvavá bitva odehrála, nebyla dlouho známa. Již od 19. století se o to pokoušeli někteří badatelé, neměli však pro svá tvrzení žádné hmatatelné důkazy. Teprve v roce 1987 objevil amatérský archeolog J. A. S. Clunn u Kalkriese, severně od německého Osnabrücku v Dolním Sasku, římské mince a o rok později několik olověných prakových střel. V této oblasti byly nacházeny římské mince již od 17. století, ale teprve tento nález byl předán k prozkoumání archeologům. Brzy byly zahájeny systematické výzkumy v této oblasti. V roce 1990 byly objeveny pozůstatky zdi a příkopu, mince a fragmenty válečné výzbroje datovaly stavbu do augustovského období. V roce 1994 byla odkryta severně od zdi veliká jáma, která obsahovala lidské a zvířecí kosti, v dalších letech bylo objeveno ještě sedm dalších jam, velmi podobných. Snad se může jednat o pozůstatky pohřbívání padlých vojáků, jak o tom hovoří Tacitus. Ten popisuje, že římské vojsko, které na místo dorazilo šest let po oné bitvě „pohřbívalo kosti tří legií, aniž kdo věděl, klade-li do země pozůstatky cizí nebo svých drahých; všechny pochovávali jako příbuzné, jako rodné bratry zarmouceni a zároveň rozezleni, protože zesílil jejich hněv proti nepříteli. První drn k navršení mohyly položil Caesar, prokazoval tak nejmilejší poslední službu zesnulým a sdílel s přítomnými bol.“ Šest let po bitvě již kosti bojovníků jistě nebyly v anatomické pozici a vojáci je tak pouze rychle posbírali a zřejmě pohřbili do několika vyhloubených jam, které se archeologům podařilo odkrýt.Je také nutné si uvědomit, že i tito vojáci museli pracovat ve spěchu, protože i v této době byly Římané ohroženi germánskými kmeny vedenými Arminiem.

Díky výzkumům, které dodnes v oblasti probíhají, bylo objeveno veliké množství předmětů. Jak již bylo řečeno, jde především o mince z různých materiálů, zlata, stříbra či bronzu. Mince patří mezi nálezy velmi důležité, protože nám poskytují dobré datační možnosti. Na mnoha z těchto mincích můžeme nalézt vyraženou značku VAR. Jde o zkratku jména Varus. Víme, že tento muž se ujal správcovství v oblasti roku 6 nebo 7. Zajímavé také je, že žádnou z mincí nebylo možno datovat do období po roce 9 n. l., datu Varovy porážky. Zdá se tedy, že nálezy dobře časově odpovídají a pravděpodobně se tak skutečně podařilo odkrýt pozůstatky této slavné bitvy. Někdo by možná očekával, že se na bojišti budou nacházet především meče, štíty a další části výzbroje a výstroje. Z militárií však byly nalezeny spíše menší předměty jako hroty šípů, části kování mečů a oštěpů, střely do praků, fragmenty přileb, pancířů a vojenských helem. Je to ale logické, pokud si uvědomíme, že Germáni po bitvě samozřejmě bojiště prošli a vše, co se jim mohlo hodit, sebrali. I když možná ne všechny předměty chtěli sami používat, meče a další zbraně představovaly zdroj surového materiálu. Přesto se však podařilo nalézt i celé zachované přilby nebo ochrannou vojenskou masku na obličej.

Některé nálezy nám také ukazují, že v bitvě nebojovali jen obyčejní řadoví vojáci, ale zúčastnili se jí také výše postavení důstojníci, kteří se nechtěli ani ve vzdálených barbarských zemích vzdát luxusu. Dokládají to například stříbrná kování opasku vykládaná polodrahokamy, bronzové a stříbrné nádoby nebo fragment skleněné nádoby. Ta byla vyrobená technikou „millefiori“, nebo-li „tisíce květů“, při které bylo několik skleněných tyčinek přitaveno k sobě a následně byly příčně rozřezány na plátky, které se poté opět přitavovaly k sobě. Vznikla tak jakási barevná skleněná mozaika.

V roce 2013 se archeologové zaměřili také na nedaleké germánské sídliště, které pravděpodobně časově odpovídá slavné bitvě, i zde bylo objeveno množství nálezů, mj. římská spona, která se sem mohla dostat buď obchodem, nebo snad jako kořist. Bitva v Teutoburském lese měla dalekosáhlé následky. Nikdo předtím nevěřil, že by mohlo dojít k tak drtivé porážce, že by se germánské kmeny dokázaly natolik dobře organizovat, aby porazily celé tři římské legie. Toto otřesení sice neznamenalo konec výbojů do oblasti Germánie, ty pokračovaly prakticky po celou dobu římské historie, ale k vytvoření provincie Germania nikdy nedošlo.

Autorka textu: Dorotea Wollnerová
(Ústav pro archeologii FF UK)

Zdroje:
Museum und Park Kalkriese

Cornelius Tacitus, Letopisy

Gaius Suetonius Tranquillus, Životopisy dvanácti císařů