Paleolit, mezolit a Národní muzeum 1/12

(Epi)gravettien při okraji Českého krasu: sídliště v Řevnicích, okr. Praha-západ

Národní muzeum (NM) jako centrální muzejní instituce usiluje o získávání, zkoumání i všestrannou analýzu archeologických pramenů, stejně jako uchování hmotných nálezů, archivaci dat a v neposlední řadě jejich prezentaci. Tato činnost má směřovat ke kultivaci našeho vztahu k prehistorickému kulturnímu dědictví. Pochopitelně nelze opominout ani doklady po nejstarším osídlení naší vlasti, náležícímu době lovců, sběračů a rybářů nejdelších období lidské minulosti – paleolitu a mezolitu. V průběhu více než století se zaměstnanci a spolupracovníci muzea z řad přírodovědců i archeologů podíleli na výzkumu těchto období, současně schraňovali, ošetřovali a evidovaly příslušné sbírky. Nastávající cyklus 12 krátkých příspěvků má za cíl připomenout některé významné lokality, nálezy i badatele, s NM spjaté. A to navzdory skutečnosti, že výzkum příslušných období v Čechách se od 50. let 20. stol. soustředil převážně v Archeologickém ústavu v Praze, a částečně i v Brně. 

Údolí Berounky při pohledu od severozápadu směrem k Řevnicím. Mladopaleolitická lokalita se nacházela na pravé straně, v místech jeho rozšíření. Foto K. H. Sklenář na poč. 30. let 20. stol.

 
Na úvod zavítáme jen nedaleko od Prahy, k hranicím Českého krasu, totiž do Řevnic. Ty nejsou známé jen jako rodiště tenistky Martiny Navrátilové, ale v našem oboru se vedle jiných lokalit zapsaly objevem tábořiště (a komu to evokuje spíše trampskou osadu, tak „sídliště“, „stanoviště“, či postaru „stanice“) z mladého paleolitu. Na západním okraji městečka se v meziválečném období rozhodl pan Václav Sklenář (dědeček archeologa dr. Karla Sklenáře) postavit vilu se zahradou. Vybral si věru dobře, neboť krásné místo mu přineslo i možnost návratu k jeho dávné lásce, k archeologii (již od 80. let 19. stol. získával pro sbírku nálezy v okolí Neumětel, kde rodina vlastnila hospodářský dvůr. Zdaleka nejcennější kus představuje motivem známá časně laténská zápona ze Želkovic).

Momentka z výzkumu Jiřího Neustupného 1940, na
které stojí Václav Sklenář, vpravo je zachycen Oldřich
Vidim (1899–1978), preparátor a konzervátor pravěkého
oddělení NM. Snímek u článku v listu Venkov
(17. 4. 1940) poskytl K. Sklenář.

V roce 1940 se při kopání stromků na zahradě nového řevnického domu našly i díky pozornosti domovníka p. T. Schnelzera prvé „pazourky“. Ještě týž rok následoval odkryv prof. Jiřího Neustupného z naší instituce. Národní muzeum zaštítilo i další výzkumy, provedené jak doc. Bedřichem Svobodou (1951), tak hlavně dr. Josefem Skutilem (1951). Všechny akce byly přirozeně limitovány volnými plochami na zahradě, přesto obsáhly plochu 165 m². Poslední etapu výzkumu provedl v západní části lokality tehdy začínající paleolitik, později docent, Slavomil Vencl, tenkráte i za pomoci K. Sklenáře (1961), nastoupivšího vzápětí vojenskou službu. V té době zabral pozemek československý stát a na rozdělených parcelách vznikly postupně dva další domy. Dělo se tak již bez dohledu archeologů, ačkoli rodina Sklenářových na význam místa příslušné orgány upozorňovala. 

Na úpatí vysokého návrší (mj. se středopaleolitickou lokalitou) se na mírném svahu kvartérní terasy v chráněné poloze v nadm. výšce okolo 217 m nacházel opakovaně využívaný prostor. Poprvé a nejvýrazněji byl osídlen v mladém paleolitu, konkrétně v kultuře tzv. gravettienu, či v době jeho vyznění (epigravettien), tj. někdy mezi 25 až 15 tisíci lety před současností. Mnohem později se tam rozkládalo i sídliště neolitických kultur s keramikou lineární i vypíchanou, resp. spíše jeho okraj (jde ovšem o čirou spekulaci, neboť na sousedních parcelách výzkumy neprobíhaly). Po něm zůstalo jen několik nevýrazných jam, a mezi nálezy vedle obligátní zlomkové keramiky i relativně hojně kamenných artefaktů, mj. zlomků mlýnků a otloukačů. Charakter aktivit Keltů v době laténské, po nichž zůstalo nejvýše pár střípků nádob, zůstává neznámý. 

Ukázka nálezů z lokality. Vlevo a uprostřed čepelky s otupeným bokem z pazourku, vpravo limnosilicitová čepel. Foto J. Eigner.

Mladopaleolitické osídlení poskytlo skoro 4 tisíce kamenných štípaných artefaktů, vyráběných vedle dominujícího pazourku i z dalších hornin, majících původ zcela, či alespoň převahou, ve středních Čechách (např. chalcedon, limnosilicit, spongolit). Množství i skladba kamenných nástrojů, odpadu z jejich výroby i polotovarů, ukazují na delší pobyt (v řádu týdnů až měsíců), příp. jeho opakování. Mezi nástroji jsou zvláště hojná rydla, méně škrabadla; charakteristický prvek představuje množství hrotů a čepelí se strmě otupeným bokem, tvořících součást skládaných ostří. Svědčí o úpravách a intenzivním využívání loveckých nástrojů – projektilů, příp. i nožů. K jejich zasazení do organických rukojetí mohla posloužit právě vzpomenutá rydla. Co na místě gravettienci lovili, o tom lze jen spekulovat. Z lokalizace naleziště můžeme usuzovat na nějakou stádní zvěř (hlavně koně či soby), která by při pohybu údolím byla nucena omezit svůj radius na úzký koridor při Berounce.

Významným se stalo zjištění plochy vyložené plochými kameny. Mohlo jít o úpravu, zpevnění povrchu v rámci obydlí, či vně; ostatně stejné úpravy terénu najdeme na desítkách mladopaleolitických sídlišť pod širým nebem v některých částech Evropy, kulturně v gravettienu, epigravettienu i magdalénienu. Odkrytí jen části lokality ovšem limituje úvahy o (jinak nepochybné) přítomnosti obydlí a jeho konstrukci.

Křemencový sekáč z výzkumu Slavomila Vencla 1961 dokládá průběžné využívání zdánlivě archaických, hrubotvarých nástrojů z lokálních surovin.
Kresba S. Vencl, foto J. Souček.

Čtenáře asi při artefaktuálním bohatství i prozkoumanosti lokality překvapují opatrné formulace k jejímu datování. Řevnice se totiž liší od „klasických“ lokalit gravettienu Čech (na něž se podíváme v jednom z dalších dílů), a to především morfologií chronologicky citlivých nástrojů s otupeným bokem. Nelze proto vyloučit pozdější dataci v rámci tzv. posledního glaciální maxima a jeho vyznívání. V Čechách ale o období od „klasického“ gravettienu až do objevení se kultury magdalénienu s výjimkou pár nalezišť mnoho nevíme (na Moravě je situace lépe poznaná). Nadto se na řevnickém tábořišti nepodařilo uplatnit metodu radiouhlíkového datování, která by tyto těžkosti překlenula. Vzhledem k mizivým možnostem dalšího výzkumu musíme doufat ve „vykopání“ jiné, ale spektrem a morfologií nástrojů podobné lokality, která usnadní srovnání a datování.  

Nejen dějiny bádání, ale i zpracování výsledků odkryvů v Řevnicích nebyly jednoznačně přímé a snadné. Ačkoli výzkum vzbudil značnou pozornost v odborných i laických kruzích, jeho celkové vyhodnocení vázlo. Na vině byly různé peripetie oboru, měnící se zaměření badatelů, jejich pracovišť, i běh dějin. Teprve před deseti lety vyšlo souhrnné zpracování starších výzkumů z pera P. Šídy, v minulém roce přibyla ještě jedna, doplňující studie. Všechny nálezy najdou zájemci ve sbírkách Oddělení pravěku a antického starověku Národního muzea.
 

 
K dalšímu studiu:

Eigner, J. – Lička, M. – Přichystal, A. – Vencl, S. – Žák, K. 2020: Výzkum gravettského a neolitického sídliště v Řevnicích, okr. Praha-západ. Archeologie ve středních Čechách 24, 33–63. /zpracování výzkumu S. Vencla i neolitického osídlení lokality/   
Šída, P. (ed.) 2009: The Gravettian of Bohemia, Dolnověstonické studie 17. Brno. /gravettien a epigravettien v Čechách/
Šída, P. (s příspěvkem A. Přichystala) 2010: Gravettské sídliště v Řevnicích. Plzeň. /zpracování výzkumů J. Neustupného, B. Svobody a J. Skutila/
Vencl, S. 2007: In: S. Vencl (ed.) – J. Fridrich, Archeologie pravěkých Čech 2. Paleolit a mezolit. Praha, 70–86. /kapitola o gravettienu a epigravettienu Čech/

2. díl cyklu Paleolit, mezolit a Národní muzeum

Autor textu: Jan Eigner
(Národní muzeum)