Oslavy Slunovratu aneb další reportáž z křivolických lesů

Temné údery bubnů udávají čím dál divočejší rytmus. Vzduchem se line výskot zpěvaček. Šest tanečnic v kruhu okolo májky v hlubokém záklonu extaticky vzývá slunce. Paní světla a Pán tmy se připravují na svůj rozhodující souboj. Je Slunovrat, nejdelší den v roce. Den, který definitivně vítězí nad nocí. Den, na jehož počest se již od pravěku konají bujaré oslavy. Oslavy úrody, léta, oslavy života…

A protože je Křivolík pravěká osada, i tady se musel Slunovrat řádně uctít, a to v rámci zde již klasického Festivalu živého pravěku. Po deštivých a bahnitých zkušenostech z předchozích let, kdy sdružení Bacrie, které osadu buduje, festival pořádalo na podzim, byl letos přesunut již na červen. Letní počasí se přesto nedostavilo, nicméně se k radosti všech zúčastněných letos vše odehrálo bez nánosů bláta.

Všechno vypuklo v sobotu po obědě, kdy po poctivých přípravách ožila celá vesnička pravěkými a raně středověkými řemeslníky a pracujícími ženami. Návštěvníci si mohli prohlédnout, co se děje v barvířské a textilní dílně, jak funguje halštatská kuchyně, jak se staví slaměná střecha domu hrnčíře, podívat se na různá řemesla v praxi, pocvičit svůj mozek na vikingských deskových hrách, vyzkoušet si obléci pravěké oděvy, občerstvit se v krčmě pod širým nebem a samozřejmě se s průvodcem projít po osadě. Ale, to nebylo vše!

Vrcholem programu byly již zmíněné oslavy Slunovratu. Jejich hlavním motivem byl milenecko-soupeřivý vztah Paní světla a Pána tmy, kteří spolu svádí neustálý boj, ale jeden bez druhého nemohou být. Do osady přijeli v úvodu programu slavnostně na koních i s celými svými družinami a utkali se v nerozhodném boji, na jehož závěru vztyčila družina Paní světla vysokou májku. Okolo té se pak za zvuku pravěkých nástrojů roztančily tanečnice a kolovými tanci uctily slunce. Ovšem nebyly to ledajaké tance, ale choreografie, zahrnující taneční pózy, které zaujímají skutečné sošky z doby bronzové, nalezené v Dánsku a spojované s kultem Slunce. Navíc byly tři tanečnice oděny do splétaných sukének, jako měla na sobě proslulá „tanečnice“ pohřbená v mohyle v dánském Egtvedu. Tato taneční variace tak byla vlastně jakousi rekonstrukcí pravěkých obřadních tanců a její atmosféra byla vskutku opojná! A všemu samozřejmě napjatě přihlíželi Paní světla a Pán tmy.

Dalším bodem oslav byl Sluneční kotel, jehož přinesení do osady a naplnění sladkým mokem bylo opět patřičně oslaveno tancem a uctěno jídlem a pitím. Hodování tak přerušilo vzájemné napínavé vyzývání bojovníků světla a bojovníků tmy, které téměř vyústilo ve velkou bitvu. Tanečnice však bojovníky v pravou chvíli odtrhly a medovinou podávanou z rohů je ukonejšily a konflikt zklidnily. Světlo ani tma opět nezvítězily.

A tak přišel na řadu zlatý hřeb programu – konečné střetnutí Paní světla a Pána tmy. To bylo zahájeno magickým tancem, do kterého tanečnice vtáhly i samotné bojovníky, které ozdobily věnci a vášnivým protáčením v kole se společně připravili na příchod Paní světla a Pána tmy. Ti opatrným kroužením okolo sebe vstoupili do kruhu a tím započali zúčtování dne a noci. Paní světla s dýkou, Pán tmy ozbrojen černým havranem – tanečnicí noci. Avšak i přes její úžasný ptačí tanec nakonec Paní světla Pána tmy spoutala k májce a celá osada včetně hudebníků strnula v naprostém tichu. Pozvolna namířila dýku na jeho krk, rozmáchla se a…… v poslední vteřině uhnula a dýku odhodila, protože jeho konec by byl záhubou i pro ni. A tak Paní světla Pána tmy rozvázala a společně, ruku v ruce i se svými družinami, opustili osadu.

Takové obřady sklidily úspěch nejen u návštěvníků, ale také u samotných účastníků, kteří si vše náležitě a naplno užili a skutečně se vžili do svých rolí. Kostýmy se totiž nesundávaly ani v sobotu večer po odchodu návštěvníků, osada žila pravěkým životem i nadále. Slunovratová noc totiž byla zahájena báječnou hostinou plnou dobových pokrmů z luštěnin, ovoce a zeleniny a pořádným kusem delikátního pečeného masa. Nemohlo chybět ani pivo a medovina a picí rohy se tak na jednu noc staly rohy hojnosti. Vše okolo půlnoci vygradovalo čarovným ptačím tancem jedné z tanečnic, které bylo následováno mužským skákáním skrze oheň. Pohled na polonahá těla bojovníků, prolétavající za zvuku bubnu skrze dvoumetrové plameny byl vskutku fascinujícím zážitkem nejen pro zúčastněné muže, ale také pro přihlížející dámy, které se jen stěží držely, aby neodhodily své dlouhé vlněné šaty-peply a neběžely si proskočit očistným plamenem také. Nejdelší den v roce byl oslaven jak se sluší a patří a všichni účastníci mohli usnout sladkým spánkem.

Obr. 7 Návštěvníci sledují barvení z doby římské. Foto R. VaňousPo krátké noci pak nastal všechen ruch v neděli nanovo. Dopoledne začali opět proudit návštěvníci a poznávat život před dávnými staletími. Utkání Paní světla a Pána tmy i tance tanečnic a bojovníků snad byly ještě lepší než v předchozím dni a tak nás odpoledne dokonce poctily svou přízní i sluneční paprsky. Celý festival byl tedy zakončen znaveně, zato spokojeně z dobře odvedené práce, radostných výrazů návštěvníků, předání poznatků o naší hluboké minulosti a také s potěšením ze setkání se skvělými přáteli. Křivolický festival však letos stál na počátku sezóny letních archeoakcí a tak ani loučení nebylo smutné, neboť se příznivci živé prehistorie v létě ještě několikrát setkají. Třeba na nasavrckém Lughnasadu či v krumlovské Kupecké osadě. Přijeďte se příště i Vy potkat s námi!

 

Autorka textu: Veronika Mikešová
(Národní muzeum)

Více fotografií si můžete prohlédnou na Facebooku Bacrie a Osada Křivolík!

 

Fotogalerie (foto R. Vaňous a P. Číp):

 

Komentáře

Přidat komentář